Poslední pohárový střelec Dukly o trablech se jménem, drilu, ale i trumpetě, Německu a boji se zákeřnou nemocí

„Rodiče se nejspíš obávali, abych nesklouzl do nějaké party, protože já už byl od jedenácti let naprosto soběstačný. Z Libčic jsem jezdil do Prahy na tréninky a do Kralup zase na hodiny muziky. Hrál jsem na trumpetu a učitel tvrdil, že mám talent a měl bych pokračovat na konzervatoři. Já měl přitom rád obojí – fotbal i muziku,“ rozpovídal se v Kopačkách na hřebíku bývalý hráč pražské Dukly, ale také německého Uerdingenu nebo poté i Blšan Günter Bittengel.

„Kdo vojenské gymnazium nezažil, neumí si představit, jak to tam fungovalo. V šest rozcvička, pak škola, oběd, odpočinek, tři hodiny samostudium a tak pořád dokola. Prostě vojenský dril a příprava na kariéru vojáka. Domů jsem se dostal jednou za měsíc, na fotbal jsem musel zapomenout, protože ze školy mě na tréninky odmítli pouštět. Hlavně začátky byly hodně těžké, ale čtyři roky jsem na gymnáziu vydržel. Jen co jsem ale se školou skončil, narukoval jsem na půldruhého roku na vojnu. Takže jsem strávil v uniformě pět a půl roku v jednom kuse a teprve pak jsem se stal profesionálním hráčem Dukly,“ vzpomíná i po letech s vděčností Bittengel na mládežnického trenéra Dukly Ivo Nováka, který na gymnáziu nakonec přece jen zařídil, aby mladý talentovaný Günter mohl začít zase trénovat a hrát fotbal.

U mikrofonu Sportu.cz se ale Günter Bittengel rozpovídal i o svém hudebním talentu, školní dechovce, koncertování s trumpetou či zobcovou flétnou. „Někdy si říkám, že jsem měl u muziky vydržet. Do šedesáti bych foukal do trubky, seděl někde v orchestru a nebolely by mě kolena a klouby,“ pobaveně se rozesmál.

Přidal i vzpomínky na trable se svým německým jménem.

„Umíte si představit v dřívějším režimu takové jméno? Kam jsem přišel, tam se mě ptali, jestli jsem Němec nebo jak to se mnou vlastně je. Neuměli mé jméno vyslovit, natož napsat. V kabině to bylo jednoduchý, protože kluci mi hned vymysleli přezdívku, s úřady to bylo mnohem horší. Dorostenci Dukly jezdili v té době na soustředění do Německa nebo na turnaje do italského Viareggia, ale já s nimi nikdy cestovat nesměl. Kvůli jménu, kvůli německým předkům, protože děda byl Němec a babička Rakušanka. Všechno zlé je ale v životě k něčemu dobré a prospěšné. Člověk si vypěstuje jisté obranné mechanismy a na své jméno je hrdý.“

Ostatně jméno i němečtí předci - to obojí pomohlo Bittengelovi při angažmá v bundesligovém Uerdingenu, na které pochopitelně přišla v Kopačkách na hřebíku rovněž řeč.

„Přišel jsem, když Bayer sestoupil z bundesligy a tvořilo se nové mužstvo. Snad osmnáct nových hráčů nás v něm bylo. Dostanete veškerý servis, ale dál se o vás nikdo nestará. Záleží na vás, jak s ním naložíte a jak ho zužitkujete v náročné soutěži, kde všichni chtějí hrát. Kdo hraje, má víc peněz a je víc slavný. I mně chvíli trvalo, než jsem si zvykl a na nové poměry se adaptoval,“ přiznal Bittengel, který v bundeslize odehrál 72 zápasů a v té druhé o dvacet méně.

„V té době směli hrát v každém mužstvu jen tři cizinci. Já to díky jménu a předkům měl jednodušší, protože jsem po roce dostal i německé občanství, byl jsem brán jako domorodec a cizinecká kvóta se mě tudíž netýkala. I to byl plusový bod, abych mohl nastupovat v základní sestavě.“

V Uerdingenu zažíval sezony jako na houpačce. Po roce postup do bundesligy, po jediné sezoně znovu sestup a zase návrat na scénu nejvyšší německé soutěže, kde mužstvo vydrželo dva roky.

„Asi nejvíc se mi vydařila sezona, kdy jsme se vraceli zpátky do bundesligy. Hrál jsem pravidelně, dával góly i na ně přihrával, dostal jsem se dokonce do nejlepší jedenáctky druhé bundesligy. A v novinách se má fotografie objevila v koláži, kde jsem byl vyobrazen jako anděl s korunkou na hlavě. To po parádním gólu, který jsem dal v  poháru Drážďanům,“ vybavil si Bittengel i po letech trefu, kterou nadchl nejen novináře Bildu, ale i celé fotbalové Německo.

V Kopačkách na hřebíku vzpomínal samozřejmě i na léta prožitá v Dukle a velké pohárové zápasy, které v jejím dresu sehrál.

„Pan Jícha, letitý sekretář a kronika Dukly, mi neustále připomíná, že jsem posledním hráčem Dukly, který vstřelil gól na evropské pohárové scéně. Bylo to v devadesátém roce v odvetě proti Dynamu Kyjev, kdy jsem vyrovnával na 2:2. K postupu to ale tenkrát nestačilo, takže šlo zároveň o poslední zápas, který Dukla v pohárové Evropě hrála. Ale jestli mám být upřímný, nejvíc vzpomínám na utkání na Benfice Lisabon. V devatenácti jsem hrál poprvé před vyprodanou arénou v nádherné atmosféře, navíc jsme přes slavný portugalský klub postoupili.“

Bylo to vůbec moc a moc zajímavé povídání s Günterem Bittengelem, při němž se řeč stočila na spousta dalších témat. Třeba na návrat zpátky do Čech a působení v Blšanech, třeba na trenérskou kariéru, kterou také zkoušel, ale i na současnou Duklu a roli šéfa mládeže, kterou Bittengel na Julisce zastává.

Došlo i na jeho houbařskou vášeň, i třeba zálibu v modelářství, které propadl v Německu.

„Stavěl jsem motorky, auta, formule, dokonce i elektronicky řízený model formule jsem postavil. Teď po letech, kdy mám víc času, jsem se k modelářství zase vrátil a opět slepuji autíčka. Je to absolutní relax, který mě uklidňuje.“

U mikrofonu Sportu.cz mluvil Günter Bittengel ovšem i o těžkém životním údobí, kdy mu lékaři diagnostikovali zhoubný nádor a on se musel se zákeřnou nemocí rvát.

„Od začátku jsem to snažil brát tak, jak to je. Jako výzvu. Jako to bylo ve sportu. Když ve sportu chcete něco dokázat, musíte překonávat taky překážky. Nebylo to jednoduché období, ale pomohla mi rodina, známí, stejně jako Dukla.“

Zaposlouchejte se proto do Kopaček na hřebíku, další díl s Günterem Bittengelem za to rozhodně stojí.