Po blamáži s trpaslíkem vyměnil Chvalovský doktory a v Anglii jsme získali stříbro, vzpomíná rekordman Krejčí

Zatím s ní zažil sedm finálových turnajů Eura a teď se chystá na osmý. Samozřejmě jako největší pamětník z celého ansámblu, který kolem sebe trenér Ivan Hašek má. Nikdo jiný toho ze současného realizačního týmu nezažil tolik jako čtyřiasedmdesátiletý internista Ústřední vojenské nemocnice v pražských Střešovicích, nikdo neabsolvoval s reprezentaci víc mezistátních zápasů než on. Vždyť už překročil kótu s pořadovým číslem 300 a další utkání přibývají a přibývat budou. I proto je považován mezi doktory na lavičkách reprezentačních celků za světového rekordmana.

Tak jako Cristiano Ronaldo mezi hráči a srbský kouč Velibor Milutinovič mezi reprezentačními trenéry. On ovšem za rekordmana neoficiálního, pochopitelně.

„My doktoři si žádné podobné statistiky nevedeme. Pravda ale je, že většina kluků, kteří začínali jako reprezentační lékaři ve stejné době jako já, už dávno skončila. A kolik má za sebou zápasů u německé reprezentace Hans Wohlfahrt, nevím, stejně jako nevím, kolik jich má doktor Chorvatů, který je u národního mužstva také dlouho. Ale odevšad slyším, že těch tři sta zápasů a nějaký k tomu je absolutně nejvíc,“ marně si zkoušel host pořadu Kopačky na hřebíku Petr Krejčí vybavit, zda snad ve světě nemá přece jen nějakého konkurenta.

„Začínal jsem v roce 1995 v Norsku, což byl čtrnáctý oficiální zápas české reprezentace. Nároďák od té doby odehrál pochopitelně o trochu víc utkání, než je těch mých, i když ro roku 2016 jsem vynechal jen jedno jediné. To když se hrálo v Poděbradech proti Bělorusku a já byl v té době zrovna s lyžařskou reprezentací na mistrovství světa v Trondheimu. V posledních letech nás doktorů u mužstva přibylo, takže některá střetnutí jsem vynechal,“ připomněl u mikrofonu Sportu.cz Petr Krejčí své začátky ve světě vrcholového sportu.

Jaké to pro něho vůbec bylo kočovat s běžci na lyžích po světových šampionátech, kterých absolvoval celkem osm? Jaká vůbec byla lyžařská parta, o kterou se staral? Jací byli lyžaři ve srovnání s fotbalisty, o něž začal jako lékař pečovat poté? A co třeba zážitky ze zimních olympijských her, který internista Ústřední vojenské nemocnice absolvoval šest? Co třeba Calgary anebo legendami opředené Nagano, které Krejčímu dodnes připomíná samolepka na jeho bedně s medikamenty a lékařskými instrumenty?

„Už je celá vošuntělá, ani sundat nejde, ale zůstává tam pořád. Z pověrčivosti. Té bedně se říká Nagano a každý ví, o co jde,“ objasňuje Krejčí, který v pořadu Kopačky na hřebíku vzpomínal i na vlastní sportovní dráhu.

„Pocházím z Hlinska, kde byl táta vesnickým lékařem, a já tam zkoušel snad každý sport. Fotbal, házenou, atletiku. Jednu dobu jsem měl sedm registračních průkazů. Nakonec to vyhrála atletika. Běhal jsem čtyřstovku a osmistovku, v Pardubicích jsme se stali dorosteneckými mistry republiky, dostal jsem se do Dukly i reprezentace, v roce 1973 jsem se stal mistrem republiky na osmistovce. Jenže pak jsem nastoupil do Ústřední vojenské nemocnice, čas na trénování už nebyl a hlavně – když jsem chyběl na vizitě, měl jsem z toho průšvih. Proto jsem atletiku zabalil a věnoval se doktořině.“

A už jste slyšeli, na jaké největší zážitek své atletické kariéry Petr Krejčí vzpomíná nejčastěji?

„Na Oslo a stadion Bislett, kde jsem si před 35 tisíci diváky zaběhl osobní rekord. Filbert Bayi a další světoví závodníci té doby mě vytáhli k pátému místo a slušnému výkonu.“

V Kopačkách na hřebíku se ale pochopitelně mluvilo především o fotbale. O několika hráčských generacích, které se v národním mužstvu vystřídaly, o jedenácti trenérech, které Petr Krejčí v reprezentaci zažil.

Víte, které z fotbalistů považuje reprezentační doktor za největší tvrďáky? Kteří z hráčů vydrželi jeho tempo, když došlo při soustředěních před šampionáty na kondiční výběhy? A kterého z trenérů si nejvíc váží?

Na to všechno v dalším díle Kopaček na hřebíku Petr Krejčí odpovídá.

A vzhledem k blížícímu se mistrovství Evropy v Německu samozřejmě vzpomíná na sedm předchozích evropských a jeden světový šampionát, které s národním mužstvem zažil. I do Hamburku, kde před osmnácti lety skončilo putování Brücknerova týmu mistrovstvím světa, se ve vzpomínkách vrátil.

„Porazili jsme Američany, prohráli s Ghanou a s mužstvem zdevastovaným celou sérií zranění jsme hráli v Hamburku poslední zápas skupiny s Itálii. S Brücknerem jsme kráčeli k naší lavičce, když on najednou povídá: ,Doktore, vidíš tam tu italskou střídačku?‘ Samozřejmě jsem otočil hlavu a říkám: ,No vidím, a co se děje?‘ Načež trenér pronesl: ,Sedí tam Inzaghi a Del Piero jako náhradníci. Co je tak udělat na hostování?‘ Jen jsem se pousmál, protože to byl celý Karel. Velká osobnost s osobitým humorem.“

Podobných vzpomínek a historek nabízí Petr Krejčí v dalším díle Kopaček na hřebíku plno, a proto se do vyprávění světového rekordmana mezi reprezentačními lékaři zaposlouchejte. Stojí rozhodně za to.