Článek
„Měli jsme na sobě reprezentační dresy a tepláky, seděli mezi náhradníky, ale dodnes nevím, zda bychom mohli k finálovém zápasu nastoupit, když jsme přiletěli s Palo Michalíkem za mužstvem dodatečně," vysvětluje nejpilnější a nejúspěšnější sběratel medailí v historii československého fotbalu František Štambacher, že sice mezi mistry Evropy figuruje, ale zlatou z Bělehradu ve své sbírce nemá.
„Tehdy ji dostalo jen jedenáct hráčů, kteří nastoupili ve finále, a dva náhradníci," připomíná v další epizodě Kopačky na hřebíku, že UEFA se při závěrečném ceremoniálu rozhodně nepředala a že stejně jako on dopadli i další hráči národního týmu.
| František Štambacher |
|---|
| Narozen: 13. února 1953 v Čebíně |
| Fotbalová kariéra: 1961-1968 Sokol Čebín, 1968-1972 KPS Brno, 1972-1983 Dukla Praha, 1983-1984 AEK Atény a Apollon Atény, 1986 Wiener SC |
| Ligové starty a góly: československá liga 288/31, řecká liga 21/3 |
| Reprezentační starty a góly: 31/5 |
| Největší úspěchy: s československou reprezentací vítězství na mistrovství Evropy 1976, bronz z mistrovství Evropy 1980, zlato z fotbalového turnaje na OH 1980 v Moskvě |
| Tři mistrovské tituly s Duklou Praha v sezoně 1976/77, 1978/79 a 1981/82 |
| Vítězství v Československém poháru s Duklou Praha v roce 1982 |
| Start na mistrovství světa 1982 ve Španělsku |
Ale i tak je někdejší záložník pražské Dukly a československé reprezentace sběratelem medailí, jemuž se žádný z fotbalistů bývalého Československa nevyrovná. Mezi mistry Evropy figuruje, doma má navíc zlato z fotbalového turnaje v olympijské Moskvě v roce 1980 a také bronz z evropského šampionátu v Itálii. A k tomu ještě tři medaile za mistrovské tituly s Duklou.
U exekutora rozhodující bělehradské penalty Antonína Panenky byl náhradník František Štambachr (na snímku zcela vpravo) první, hned poté se s ostatními zapojil na trávníku do oslav titulu mistrů Evropy.
„Měl jsem prostě štěstí. Hlavně na spoluhráče v Dukle i v národním mužstvu," zamýšlel se u mikrofonu Sport.cz, co všechno se v jeho kariéře událo a proč právě on byl tím nejpilnějším z pilných ve schraňování cenných kovů z velkých turnajů.
Přesto měl namále. To když se sedm let po Panenkově bělehradské penaltě pokusil o podobný kousek při exekuci pokutového kopu v přátelském utkání s Bulharskem na pražském Strahově.
František Štambacher padá po zákroku jednoho z německých hráčů ve finále olympijského turnaje 1980 v Moskvě.
„Nikdy jsem žádný velký fotbalový technik nebyl, ale zkusil jsem to. Jenže jako Tonda jsem penaltu samozřejmě nekopl. Brankář Michajlov se sice složil k zemi, ale míč letěl sotva metr nad trávníkem a minul jeho nohu snad jen o deset centimetrů. Strašně jsem si tehdy oddechl, že jsem dal gól, ale šéf československého fotbalu Rudolf Kocek mě po zápase zpražil: ,Kdybys ho nedal, šel bych tě hned odstřelit,' Proto jsem se o Panenkovu pentli už nikdy nepokoušel," dával František Štambacher v Kopačkách na hřebíku k dobrému jednu z mnoha historek, které během kariéry zažil.
Pochlubil se ale samozřejmě i tím, že nejenže v Bělehradu byl první, kdo Panenku objímal, ale že mu i radil, aby stejnou penaltu zkusil i proti francouzskému gólmanovi Dropsymu.
V dresu pražské Dukly získal František Štambacher tři mistrovské tituly ve federální lize.
„To bylo v kvalifikaci o postup na EURO '80. Nikomu z určených střelců se na penaltu nechtělo, takže se jí nakonec ujal Tonda. ,Co teď?´ povídá a já na to: ,Zkus zopakovat tu bělehradskou. Kopni mu to doprostřed brány.´ Podíval se na mě jako na blázna. ´Ty si se už dočista zbláznil. Vždyť ji zná, viděl ji, ví že ji tak kopu,´ slyšel jsem od něho. 'No právě. Koho by napadlo, že ji zopakuješ. A v takovémto zápase,´ přesvědčil jsem ho. A Panenka šel, penaltu kopnul navlas stejně jako v bělehradském finále a my vedli 1:0," pamatuje si Štambacher i po 44 letech slovo od slova konverzaci, kterou spolu vedli dva hrdinové zmíněného kvalifikačního duelu na bratislavském Tehelném poli.
Host další epizody Kopaček na hřebíku byl totiž hrdinou druhým, neboť v 72. minutě nádhernou střelou z 35 metrů zvýšil na 2:0, čímž de facto rozhodl o postupu československé reprezentace na ME '80 v Itálii.
„Panenka sice tvrdil, že jsem si s ním míč narazil, ale z videozáznamu celé akce je patrné, že mu balon od nohy odskočil. Já ho z voleje napálil a byla z toho nejkrásnější branka, kterou jsem kdy vstřelil. Ještě dnes si nedovedu vysvětlit, jak jsem mohl vypálit z takové dálky," podivoval se Štambacher.
Hráči Dukly zleva Petr Rada, Ladislav Vízek a František Štambacher.
Bylo to prostě zajímavé povídání a vzpomínání. Došlo třeba i na to, jak hlídal mladého Diega Maradonu v zápase v Buenos Aires, kde sice Argentinci porazili československou reprezentaci 1:0, ale budoucí fotbalový bůh gól nedal.
„Byl to nejtěžší zápas, který jsem v životě hrál, protože Maradony bylo všude plno a míč mu prostě nešlo sebrat. Neskutečný fotbalista. Nejlepší hráč, proti kterému jsem nastoupil."
A víte, které z medailí ve své sbírce si Štambacher cení nejvíc? A proč byl zklamaný, že si na mistrovství světa ve Španělsku zahrál jen v posledním utkání ve skupině proti Francii, i když ho trenér Vengloš ujišťoval, že ho postaví už proti Angličanům?
Už jste slyšeli, že za olympijské zlato měli fotbalisté dostat původně jako odměnu jen pět tisíc korun? Kterého z trenérů, pod nimiž hrával, si cení a váží nejvíc? A proč skončilo předčasně jeho angažmá v AEK Atény a následně i v aténském Apollonu? A jak to bylo a je s jeho příjmením? Zda se píše Štambacher nebo Štambachr?
Na to všechno, a samozřejmě i na spoustu dalších otázek, odpovídá bývalý hráč pražské Dukly v další epizodě Kopaček na hřebíku, která rozhodně stojí za poslech.
