Článek
„Na to je jednoduchá odpověď. Svým způsobem jsem měl štěstí, že padli komunisti a federální liga se rozdělila na českou a slovenskou a v té době se mohlo odcházet do zahraničí, což byl případ Honzy Stejskala a Luďka Mikloška, a šance dostat se do první ligy byla větší," vypráví dnes 56letý Maier, který do nejvyšší soutěže postoupil v roce 1993 s Libercem.
Předtím mu však po vyhazovu v Drnovicích hrozil i konec kariéry a pár měsíců si dokonce přivydělával jako námezdní dělník ve Vídni.
„Musel jsem uživit rodinu, proto jsem vzal práci v Rakousku, kterou mi dohodil známý. Dělal jsem tam všechno možné, co zrovna bylo potřeba. Na stavbě, sádrokartony a podobně," vzpomíná vyučený malíř pokojů na začátek devadesátých let, kdy ještě netušil, že za pár let se do Vídně vrátí jako uznávaný gólman Rapidu.
Čistě fotbalem se začal živit až v Liberci, kam přestoupil v roce 1992. „Tenkrát jsem dostal smlouvu na tři roky a výplatu tuším deset tisíc korun základ. Měl jsem i nový byt 3+1, který jsem si pak během těch tří let odkoupil. Znovu jsem se fotbalově nadechl. Cítil jsem z nich tady obrovský zájem, což mi dodalo obrovskou sebedůvěru. Vždy jsem byl brankář, který potřeboval mít nějakou jistotu, i když se mu nedaří," přiznává.
U Nisy nakonec hrál šest let a v jeho dresu se dostal až do národního týmu. Jako náhradník byl na dvou mistrovství Evropy a z Anglie si v roce 1996 přivezl stříbrnou medaili. Nejvíce vzpomíná na setkání s britskou královnou Alžbětou II. po finále EURO 1999.
„Řadím to k jedněm z největších zážitků a považuji si toho strašně moc. Když se mě někdo zeptá, co jsem dokázal, tak mu řeknu: Hele, mně podávala ruku anglická královna a pomalu z toho mám slzy na krajíčku. Jde o okamžik, který si budu pamatovat do konce života, jako by se stal včera. A druhý takový okamžik byl, když za námi do kabiny přišel pan Havel," líčí mimořádné momenty své kariéry.
