Nimrod Poštulka o rekordu, který 35 let nikdo nepřekonal. Ale i o odmítnuté reprezentaci Hondurasu

„Zrovna nedávno přišel můj mladší Honza a povídá: Tati, víš že ten tvůj rekord pořad platí? I po pětatřiceti letech,“ přidal bývalý gólman pražské Sparty, bratislavského Interu, ale také Bohemians ve studiu Sportu.cz, že ani během takové doby ho žádný z trenérů o primát nepřipravil.

Pochopitelně že kolem exotického angažmá se točila v Kopačkách na hřebíku hodně řeč. Vždyť Jan Poštulka odcházel do Kostariky de facto tři roky po listopadu 89 a středoamerická země byla tehdy hodně exotickou destinací. Pro československý fotbal ovšem destinací zaslíbenou, protože na mistrovství světa 1990 v Itálii porazil v osmifinále československý národní tým hattrickem Tomáše Skuhravého reprezentaci Kostariky 4:1.

„To mi opravdu hrozně pomohlo. Kam jsem přišel, všude mi plácali po ramenou a všude jsem slyšel Skuhravý. K československému fotbalu tam měli tenkrát velký respekt. Zvlášť když Kostarika žije dvěma věcmi – náboženstvím a fotbalem,“ připomněl Jan Poštulka, že právě v devadesátých letech začal v Kostarice velkým fotbalový boom.

„Od té doby hrála reprezentace Kostariky na mistrovství světa pětkrát, zatímco naše národní mužstvo si tam už pomalu dvacet let nezahrálo.“

A jak to tehdy bylo s tažením Poštulkových svěřenců za sérií 31 zápasů bez prohry, která je dodnes ve Středním Americe sérií rekordní?

„To bylo hned na počátku mého trenérského angažmá. Prohráli jsme v San Carlos a pak hráli doma se Saprissou, což byl náš největší rival. A v poločase jsme prohrávali 0:2. Dokonce před zraky fotbalistů Slavie. Pamatuju, že na tribuně seděli Ježek, Petržela, Pešice,“ připomněl Jan Poštulka zájezd sešívaných do Střední Ameriky.

„Říkal jsem si, že po těchto výsledcích mě okamžitě vyhodí, ale měl jsem šťastnou ruku. O přestávce jsem vystřídal, my nakonec vyrovnali na 2:2 a od té chvíle jsme v třiceti dalších zápasech neprohráli.“

U mikrofonu Sportu.cz vzpomínal i na vítězství v Poháru mistrů středoamerických zemí a Karibiku a pochopitelně na klubový CONCACAF Champions Cup.

„Ty zápasy se hrály v lednu roku 1993 v Los Angeles. To kvůli propagaci fotbalu ve Spojených státech, kde se ve čtyřiadevadesátém roce konalo mistrovství světa. Létali jsme k nim čtrnáct hodin. Když jsme se stali klubovými mistry Střední Ameriky, také jsme měli při penaltovém rozstřelu proti salvadorskému Luis Ángel Firpo štěstí. Náš první střelec poslal míč do tyče, od ní šel k druhé tyči a teprve od ní se odrazil od brány. A my nakonec rozstřel vyhráli. Celý život na štěstí věřím a tam v L. A. se mi to znovu potvrdilo.“

A klubové finále CONCACAF proti týmu América Mexico?

„Tam nám dával jediný gól Hugo Sánchez, co pak hrál léta za Real Madrid a pětkrát s ním vyhrál španělský titul. Z trestňáku. A nebylo nic platné, že naši hráči postavili zeď. On to kopnul, jako by tam nebyla. To byly zápasy, na které se nedá zapomenout.“

Jan Poštulka ovšem nemůže zapomenout ani na život a fotbal v Guatemale, další exotické štaci, kam se vydal, stejně jako třeba v Arménii, kde také trénoval. A mimochodem – jak v Guatemale, tak i v Arménii vyhrál se svými svěřenci tamní pohár, což byl obrovský úspěch.

„Když už jsme u exotických štaci, prozradím ještě jednu, o které jsem nikdy nemluvil. Když jsem skončil v Guatemale, dostal jsem nabídku, abych převzal reprezentaci Hondurasu. Na tu dobu bych měl velice dobré podmínky, ale tohle angažmá už jsem odmítl. Hlavně kvůli synům, kterým bych tím rozbil život. A udělal jsem dobře.“

V Kopačkách na hřebíku se ale pochopitelně stočila řeč i na aktivní kariéru Jana Poštulky. Na jeho angažmá ve Spartě a pochopitelně černý 16. červen 1975. Den, kdy Sparta sice porazila v posledním kole Teplice 4:0, ale přesto z ligy sestoupila, protože Bohemka si nechala dát v Třinci gólů pět.

„Stáli jsme na hřišti, protože náš zápas skončil, když pustili do amplionů rozhlasový pořad S mikrofonem za fotbalem. A najednou jsme slyšeli, že v Třinci chybí do konce ještě deset minut. Hned jsem říkal klukům: Hoši, jsme dole, to je jasný. Ono už bylo předem jasný, že ani výhra nám nepostačí, ale člověk nemůže nic dokázat. Sestoupili jsme, ale svět se také nezbořil. Jezdili jsme po jiných štacích, poznali východní Slovensko. Bardejov, Kysucké Nové Město, Michalovce. A po roce jsme se do ligy vrátili, i když třeba s Banskou Bystricí to byly tehdy na Letné taky pořádné nervy,“ hořce se pousmál Jan Poštulka.

A už jste slyšeli, proč odešel z Letné do bratislavského Interu? A co se událo mezi ním a trenérem Arnoštem Hložkem? A jak to bylo s jeho návratem do Prahy? A proč se dostal do brány Bohemians v památném pohárovém duelu Klokanů proti anglickému Ipswichi, jednomu z nejlepších anglických týmů té doby, který nakonec v Ďolíčku 0:2 prohrál?

O tom všem v dalším díle Kopaček na hřebíku Jan Poštulka vypráví. A pochopitelně vypráví i o své velké vášni – myslivosti.

„Zase bych musel mluvit o štěstí. V Hranicích na Moravě jsem vystudoval lesařinu a fotbal měl být mým koníčkem. Nakonec se to otočilo – živil mě fotbal a koníčkem se stala myslivost. Osud si se mnou zahrál takovou ruletu,“ pobaveně připomněl Jan Poštulka, který i pětasedmdesáti ze všeho nejraději přehodí flintu přes rameno a vydá se do svého revíru.

Někdy na daňky, jindy na divočáky, někdy prostě jen tak, protože bez přírody nedokáže být.

A co třeba trofejní úlovek, kterým se může pyšnit?

„Když je doba lovu, stačí mi průměrný daněk. Nemusím mít nějakého kapitálního. Ale jedno velký střelený prase mám. Kňoura, který měl 175 kilo a délku zbraní 24 centimetrů. Tenkrát jsem čekal dlouho a v minus deseti stupních jsem si ho musel tak říkajíc vysedět. Zase to bylo o štěstí, že přišel a zůstal na fleku ležet, takže jsme ho nemuseli dohledávat,“ rozhořely se Janu Poštulkovi doslova oči a neopomněl přidat, že do svého revíru bere i někdejšího kanonýra Sparty a rovněž vášnivého nimroda Davida Lafatu.

Prostě moc a moc zajímavé vyprávění a vzpomínání v podání Jana Poštulky, které si s chutí poslechněte. Opravdu za to stojí.