Netuším, kde stříbrná medaile skončila, vzpomíná kalič Suchopárek nejen na Euro v Anglii či titul získaný i promarněný se Slavií

„V kvalifikaci jsme měli na kahánku. Remizovali jsme na Maltě, kde jsem neproměnil penaltu, pak jsme prohráli v Lucembursku, takže před zápasem v Oslu už domácí Norové objednávali letenky do Anglie. Stačilo jim, aby nás porazili. Hlavička, kterou jsem překonal Thorstvedta, je ale o účast na mistrovství Evropy připravila,“ připomíná někdejší obránce pražské Slavie, Dukly, Kladna, ale i francouzského Racingu Štrasburk či německého TeBe Berlín kvalifikační martyrium, které předcházelo následnému šampionátovému tažení završenému ziskem stříbrných medailí.

Většina hráčů z tehdejšího Uhrinova reprezentačního výběru netají, že v Anglii zažili vrchol kariéry, reminiscence Suchopárka se ovšem nesou v hodně střízlivé tónině.

„Nevím, zda šlo o vrchol kariéry, kolikrát to byl spíš vrchol štěstí. Tedy kromě finále s Němci. Když jsem se jako trenér po letech díval na čtvrtfinále s Portugalskem i potom na semifinále s Francií, musel jsem se jen pousmát nad tím, jak a co jsme tehdy hráli.“

Před rychle se blížícím mistrovstvím Evropy 2024 jsme samozřejmě v Kopačkách na hřebíku na Euro 96 hodně vzpomínali. Na zápas s Ruskem, který i díky Suchopárkovu gólu skončil remízou 3:3, znamenající šťastný postup ze skupiny, na Preston, kde našla česká reprezentace domov, na partu, jež se v národním týmu vytvořila a která nakonec získala stříbrné medaile.

„Já ani nevím, kde medaili mám. Zrovna nedávno jsem ji hledal a nenašel. Možná jsem ji dal někam do muzea, fakt netuším. Ale nijak toho nelituju. Nejsem z těch, kdo by chodil a pucoval medaile. Důležitější jsou pro mě zážitky, které mám v hlavě a nikdo mně je nevezme,“ prozradil Jan Suchopárek, že víc než poháry a plakety je pro něho to, co s fotbalem prožil.

A bylo toho hodně pro kluka, který do velkého fotbalu nesměle vstoupil v sedmnácti v Kladně jako útočník a ani ve snu ho nenapadlo, že by někdy hrál ligu, natož že by oblékl reprezentační dres.

„Já fakt neměl motivaci dostat se někam výš, protože fotbal jsem bral jako zábavu. Než jsem narukoval na vojnu, neviděl jsem na vlastní oči ani jedno ligové utkání. Dělal jsem v Kladně na Poldovce a chodil normálně do práce. Ráno v šest na šichtu, ve dvanáct jsem skončil, protože jsme měli hodinu refundovanou, abychom stihli trénink. Tak to šlo den co den. I o Vánocích, protože práce v kalírně mě bavila. Když dnes klukům vyprávím, že jsem povoláním kalič, všichni se smějí, protože to slovo jim zní dvojznačně,“ vzpomněl si Suchopárek na pobavené reakce svých mladých svěřenců z reprezentační jednadvacítky, kterou jako trenér vede.

U mikrofonu Sportu.cz dával k lepšímu i to, jak se z něho stal v pražské Dukle ligový fotbalista a voják z povolání k tomu.

„Měl jsem to z Julisky domů kousek, takže jsem během základní vojenské služby párkrát načerno zmizel. Jenže mě chytla lítačka a dostal jsem deset dnů vazby. Natvrdo. V posádkové věznici na pražském náměstí Republiky, kde teď stojí obchodní centrum Paladium, jsem si odseděl tři dny, když si mě nechal předvolat tehdejší náčelník Dukly Rudla Kocek. Čekal jsem, že mě odvelí někam k normální vojenské posádce, ale on mi nabídl aktivaci. Takže jsem se stal vojákem z povolání a v Dukle jsem začal hrát ligu.“

Po třech letech vojákování ovšem zamířil Suchopárek z Julisky do Edenu. Tehdejší majitel Slavie, Čechoameričan Boris Korbel, ho ze zeleného mundúru vykoupil…

„Díky penězům vládly ve Slavii podmínky, o kterých se nám ani nesnilo. Posilovalo se, přicházel jeden hráč za druhým, mezi nimi třeba i Binič, který vyhrál s CZ Bělehrad Pohár mistrů evropských zemí. Měli jsme pořád lepší a lepší mužstvo, ale ligový titul scházel. Až do roku devadesát šest, kdy jsme ho konečně získali. My ho ale mohli mít už rok před tím, jenže já to byl, kdo rozhodující zápas nezvládl,“ vrátil se Suchopárek ve vzpomínkách k derby se Spartou v dubnu roku 1995, ve kterém ho rozhodčí Draštík v 67. minutě vyloučil a Slavii se vidina ligového primátu začala rozplývat.

„Všechno se tehdy nakumulovalo. Nejdřív jsem nedal penaltu na Maltě a my tam s reprezentací remizovali, pak jsem neproměnil pokutový kop v ligovém utkání v Hradci Králové, kde jsme také hráli bez branek, nakonec přišla červená karta v derby a porážka se Spartou,“ připomínal Suchopárek dny a týdny, které vyvrcholily červnovou porážkou národního týmu v kvalifikaci v Lucembursku.

„Všechno prostě bylo rázem špatně, takže mě to hrozně sebralo. Ale i to zlé bylo pro něco dobré. Byl jsem s rodinou, s malou dcerou, kterou jsme tehdy měli, a najednou jsem si uvědomil, že fotbal není všechno. Možná i proto mi další sezona všechno vynahradila. Se Slavií jsme získali titul a dostali se do semifinále Poháru UEFA, s reprezentací jsme přivezli stříbro z Anglie, já přestoupil do Štrasburku.“

Jak vůbec vzpomíná Suchopárek na tři roky v Racingu, s nímž získal francouzský Ligový pohár? Jaké to bylo vrátit se s francouzským klubem na Anfield Road a vyřadit z pohárové Evropy Liverpool? A co štace TeBe Berlín, kam poté odešel?

O tom všem promlouvá Jan Suchopárek v Kopačkách na hřebíku. Vypráví i o těžkém zranění, které ve II. bundeslize utrpěl a které ho připravilo o mistrovství Evropy v roce 2000, líčí těžké chvíle, jež poté prožíval, zastavuje se u pokusů o návrat na scénu velkého fotbalu.

A samozřejmě mluví i o současnosti. U reprezentační jednadvacítky, se kterou se mu nepovedlo ani na třetí pokus splnit si sen o účasti na olympiádě. Ale také o současnosti doma v Družci, kde ještě občas sundá kopačky z hřebíku a za tamní rezervu si jde zahrát nejnižší soutěž, která se na Kladensku hraje.

„Víc než k fotbalu mě to táhne k ping-pongu, který jsme u nás na vsi založili. To ale i kvůli nadváze, kterou teď mám,“ směje se Jan Suchopárek v Kopačkách na hřebíku, které jsou i tentokrát plné zajímavého vzpomínání a vyprávění, a proto rozhodně stojí za poslech.