Nebyl ve straně, tak mu sebrali pásku. Před čím varoval Vengloš? Vízek nejen o své kariéře

„Teď ta olympijská zlatá visí nad postelí mé desetileté dcery Viktorky, která pod ní každý večer usíná. Viděl jsem a měl v ruce hokejovou zlatou z Nagana, ale ta se nedá s tou naší srovnat. Je zlatá jen po stranách, zatímco medaile z Moskvy, to je pět deka ryzího zlata. Nejspíš proto, že ji Rusové dělali pro sebe. Jejich fotbalisté byli největšími favority turnaje, jenže nakonec se do finále vůbec nedostali a nachystané medaile museli dát nám," smál se fotbalový bonviván Ladislav Vízek ve studiu Sport.cz i po čtyřiceti letech.

Na olympijské mužstvo vedené Františkem Havránkem a tažení z bývalého Leningradu do Moskvy má vůbec spoustou vzpomínek, které dával k dobrému. Třeba jak základní jedenáctka chtěla hrát pořád spolu, a proto při společné procházce s trenéry napsali hráči do písku jedenáct jmen, které by měl trenér do dalšího zápasu postavit.

„Přišla příprava před zápasem a náš taťka Havránek povídá: Nebudu zdržovat. Jen nevím, proč jste mi napsali těch jedenáct jmen, když já měl nachystanou naprosto stejnou sestavu."

Vízek ale u mikrofonu vzpomínal i na bývalého prvního muže československé tělovýchovy Antonína Himla, který dal fotbalistům po vítězství v turnaji veškeré pivo, které si olympijská výprava přivezla do Moskvy.

„A pak měl strach, aby alespoň nějaká lahev zbyla, protože druhý den házel diskař Imrich Bugár a od něho se zlatá také čekala."

Zážitků ze své dlouhé kariéry v Dukle, ale i v reprezentaci má báječný vypravěč Ladislav Vízek nepřeberně a spoustu z nich dával v plén.

„Na zájezdu do Austrálie ve dvaaosmdesátém nemělo vyhlášené trio karbaníků Dobiaš, Kroupa a Panenka čtvrtého do mariáše, takže přibrali mě, protože karty mám strašně rád. Na pláži jsme hráli čtyři hodiny, sluníčko bylo ostré, a když jsme přišli zpátky do hotelu, měl jsem na opáleném břiše bílé místo přesně tam, kam přes karty slunce nemohlo. ,Láďo, nezačínáš tu kariéru moc dobře, protože tihle tři rošťáci v reprezentaci končí a nic dobrého tě nenaučí,´ dostalo se mi varování od trenéra Vengloše."

Na Jozefa Vengloše vzpomínal Ladislav Vízek i ve chvílích, kdy přišla řeč na zpackané mistrovství světa ve Španělsku 1982.

„Přišel, sedl si ke mně na postel a ptal se, s kým chci hrát. Já jediný měl tehdy ve Španělsku formu, což ostatně ocenil i tamní časopis Ballon. Ten napsal, že z Čechoslováků stál za něco jako jediný Vízek. Stejně mi to nebylo nic platné. Z Vengloše jsem byl tak nervózní, že jsem mu nedokázal odpovědět, při návratu domů jsem to slíznul stejně jako všichni ostatní."

Vízek vzpomínal i na to, jak v reprezentaci nosil kapitánskou pásku v dobách, kdy národní mužstvo vedl jako trenér Josef Masopust.

„Když jsem dělal kapitána, neprohráli jsme jediný zápas. A to jsme hráli se Španělskem, Portugalskem i třeba Německem na jeho hřišti. Masopust ale přišel, že mi musí kapitánskou pásku sebrat a dát ji Honzovi Fialovi. A to jen proto, že já nebyl ve straně a ti nahoře vyvíjeli na Masopusta tlak, že kapitánem národního mužstva musí být komunista."

A už jste slyšeli, proč Vízek udělal právě Fialovi na čelo křížek před zápasem v Argentině, kde měl za úkol hlídat Maradonu? A proč v kvalifikačním utkání o Mundial 1982 proti sovětské sborné slyšel v Bratislavě od legendárního Olega Blochina: Ostorožno, moloděc! A jak třeba vzpomíná na mistrovství Evropy v Itálii 1980, kde československá reprezentace vybojovala v Neapoli po penaltovém rozstřelu s domácí skvadrou bronz? A proč všichni při penaltovém rozstřelu radili Rostislavu Vojáčkovi, aby šel do skluzu a střílel hlavou, kdyby snad na něho přišla také řada?

O tom všem Ladislav Vízek v dalším díle Kopaček na hřebíku vypráví. A jsou to příběhy a historky, které za poslech rozhodně stojí, takže si jen nenechte ujít.