Na plot bych se pověsil zase, nezměním se, vzpomíná Petr Rada na oslavy gólů s Italy

Rozparádit se dokázal už jako hráč. Třeba když v kvalifikaci o postup na evropský šampionát v roce 1984 vstřelil na pražském Strahově 16. listopadu 1983 dva góly Itálii, v euforii přesprintoval tartanovou dráhu a pověsil se na železný plot oddělující hlediště od hřiště.

„Kdybych se ráno probudil, bylo mi dvaadvacet a šel jsem hrát, udělal bych to zase stejně," netají Petr Rada, že emoce v sobě krotit prostě nedokázal a nedokáže. Ostatně, který z hráčů by to svedl, kdyby dal dva góly úřadujícím mistrům světa Italům a postaral se o to, že v Praze prohráli?

„Dneska by gesto podobné tomu mému bylo opěvované ve všech médiích, ale já s ním měl  tenkrát problémy. Předvolali si mě a já musel poslouchat, že takhle se reprezentant a hráč Dukly nechová a chovat nesmí. Ale mohli si říkat co chtěli, udělal bych to zase," ujišťoval, že temperament měl v sobě ve dvaadvaceti a má ho v žilách pořád. I teď ve čtyřiašedesáti.

„Fotbal je pro mě prostě drogou, bez které bych nedokázal žít. Nepředstavitelné, že bych zůstal doma a koukal z okna. Proto nelituji jediného dne, který jsem prožil. Natož pak toho, že jsem začal hrát fotbal a zažil takovou hráčskou a poté trenérskou kariéru odstartovanou už v Německu a přes štace v osmi ligových klubech pokračující nyní na druholigové Julisce v mé Dukle."

Pochopitelně že se při tomto vzpomínání vrátil k první trenérské štaci v tuzemsku. „V Teplicích mi dali první příležitost pánové Popovič a Hrdlička, jenže po třičtvrtě roce jsem musel skončit. Nikoli ovšem kvůli výsledkům, protože v tabulce jsme figurovali na třetím místě, ale prostě jsem překročil hranici únosného chování. Tehdy jsem se strachoval... Skončit takhle při prvním angažmá? Neponese se to se mnou? Nepoznamená to celou mou další kariéru? Byly to zbytečné obavy, protože po čtyřech letech mě zmiňovaní pánové oslovili znovu. Zase mě vzali do Teplic, ale mezitím jsem je musel přesvědčit prací. A když se podívám zpátky, já působil na Stínadlech celkem čtyřikrát."

Pochopitelně že se Petr Rada v pořadu Kopačky na hřebíku zamýšlel nad Petrem Radou hráčem i Petrem Radou trenérem.

Co si sám o sobě po letech myslí? Jak se viděl, když oblékal devět let dres pražské Dukly, s níž získal federální mistrovský titul a dvakrát s ní vyhrál Československý pohár? Měl na něho větší vliv legendární trenér Jaroslav Vejvoda, anebo slavný plejer Dukly, a později její trenér Ladislav Novák vracející se z působení v Belgii?

I to Petr Rada v dalším díle našeho pořadu prozrazuje.

„Jako trenér jsem nezískal tituly či poháry, takže jsem nejspíš nebyl excelentním trenérem. Ale kdybych byl hodně špatný, 444 ligových zápasů bych nikdy neodkoučoval. A navíc s mým chováním a vystupováním, které mnohým nevoní a pro mě představovalo pochopitelně handicap," připomněl, že je trenérským rekordmanem v samostatné české lize a v té federální figuruje v historickém žebříčku trenérů s největším počtem odkoučovaných zápasů na třetí příčce. Za Jiřím Rubášem a Jaroslavem Vejvodou.

„Za rekordy jsem se nikdy nehonil, ale když jsem se dozvěděl, že mi chybí jen 14 ligových utkání, abych se vyrovnal panu Vejvodovi, přece jen to ve mně hrklo. Vždyť je to jen půl sezony na ligové lavičce. To bych chtěl ještě dát a trenérskou legendu z Julisky překonat," přiznal Petr Rada.

Při zpovědi trenérského bouřliváka toho přišla na přetřes spousta. Mluvilo se o jeho setkání s Maradonou v bezgólové konfrontaci československé reprezentace s Argentinou, ale třeba i o utkání Dukly proti Barceloně na evropské pohárové scéně, kdy si od Bernda Schustera vytrpěl své.

V podcastu Kopačky na hřebíku se ale Petr Rada nebránil ani tomu, aby se vrátil na samý začátek své fotbalové kariéry, kdy se učil číšníkem a zároveň stíhal tréninky Dukly na nejrůznějších pražských hřištích.

„Byla to velká škola, za kterou jsem dodnes vděčný. Jezdil jsem po Praze s báglem propocených triček a ručníků, ale na plac v hotelu Alcron, kde jsem se učil a pingloval, jsem musel napochodovat vymydlený, ostříhaný, oholený a upravený jako ze škatulky. Vždyť Alcron, to býval nóbl podnik, kde se scházeli kumštýři a kam jezdili zahraniční obchodníci. Neexistovalo přijít do práce v sešmajdaných botách, nebo snad v zašpiněném rondonu."

Věděli jste, jaká dýška Rada jako pingl dostával? Kolik marek či dolarů tehdy číšníci dostávali od zahraničních hostů a jak se o ně dělili? Proč neskončil v pražské Slavii, které fandil jeho táta a která ho lákala, když se nemohl v Dukle dlouho prosadit? Jaké krédo zastával jako hráč a jaké kroky si v kariéře plánoval?

A už jste slyšeli, jak trenérský bouřlivák vzpomíná na prezidenty a majitele klubů, jejichž mužstva vedl? Na Hrdličku, Popoviče, Karla, Křetínského, Řebíčka, Peltu či jihlavského Vaculíka?

A co třeba jaké přání vyslovil před svými bývalými spoluhráči, až přijde čas a jemu zazvoní zvony ze Santa Fé?

To všechno se dozvíte v dalším díle pořadu Kopačky na hřebíku, v němž Petr Rada mluví otevřeně naprosto o všem. A přitom přísahá, že se nikdy nezmění, protože to už by potom nebyl Petrem Radou.

Proto se do jeho vyprávění a názorů zaposlouchejte. Litovat určitě nebudete.