Měl jsem štěstí, zahrál jsem si s těmi nejlepšími, vzpomíná Trval na mistrovské Vítkovice, Spartu i štaci na Žižkově

Na hřiště přišel v sedmdesáté minutě, kdy Sparta vedla 1:0, ale stačil vyrovnat a poslat zápas do prodloužení. A v něm podobný příběh. Sparta opět skórovala, Trval ve 120. minutě z penalty vyrovnal.

„Strašně jsem si věřil. Hned jsem vzal balon do ruky a šel penaltu kopat. Ale jakmile jsem ji proměnil a o vítězi měl rozhodnout penaltový rozstřel, hned jsem hlásil, že na další penaltu nejdu. Ale nakonec jsem jít musel a tu druhou už jsem v rozstřelu nedal,“ vzpomínal Marek Trval u mikrofonu Sportu.cz

Žižkovská Viktorka ale nakonec rozstřel zvládla a slavila zisk trofeje i účast v tehdejším Poháru vítězů poháru, kde mimochodem narazila na londýnskou Chelsea.

„Jo, jo, po vítězství v poháru to byla veliká jízda a pařba. Slavilo se až do rána. Nezapomínejte, vždyť to byla divoká devadesátá léta,“ potutelně se usmíval ve studiu Sportu.cz Marek Trval, který právě počátkem devadesátých let vyměnil dres pražské Sparty za barvy žižkovské Viktorky.

„Ono to s tím přestupem bylo tenkrát trochu složitější. Žižkov za mě zaplatil, co si Sparta řekla, pan Čekan s Ivanem Horníkem mi nastínili, jak by to mělo ve Viktorce vypadat a jak to všechno bude, i o mé roli a perspektivě se mnou mluvili. A musím říct, že se všechno naplnilo. Na Žižkově se tenkrát sešel neskutečný mančaft. Samí úžasní fotbalisté. Snad nejlepší fotbalista týhle země Míša Bílek, vedle něho začínající Karel Poborský, ale i spousta dalších kluků. Gabriel, Notin, Holota, Petrouš, Majoroš, pak Béda Vrabec,“ odříkával Marek Trval i po třech desetiletích sestavu, ve které Viktorka hrála.

„Já měl vůbec štěstí, že jsem si zahrál s těmi nejlepšími fotbalisty, kteří u nás tenkrát po ligových trávnících běhali. Tedy kromě slávistů, samozřejmě. Nejdřív ve Vítkovicích, kde měl všechno na povel kapitán a kápo mužstva Milan Lišaník, jemuž sekundoval Jirka Šourek, fotbalista s úžasnou kopací techniku, který se navíc dokázal o všechno postarat a všechno zařídit. Na hřišti i mimo něj. Ale taky Luboš Vlk, svého času možná jeden z nejlepších obránců v Evropě. Jirka Bartl, Lojza Grussmann. A o Spartě nemá cenu ani mluvit. Co hráč, to reprezentant. Několikrát se stalo, že na hřišti bylo deset reprezentantů a s nimi Trval,“ usmíval s host Kopaček na hřebíku při reminiscencích na obrovskou konkurenci, která se tehdy na Letné sešla a s níž se musel vyrovnávat.

I sparťanští fanoušci si ho oblíbili, i když dlouháni s jeho postavou a klátivým během to u nich mívali většinou těžké. Takový Libor Došek, nebo třeba Jan Koller by o to mohli vyprávět.

„Když se vymykáte postavou a třeba tím, jak vypadáte, je to vždycky jiný a samozřejmě těžší. Pak za člověka musí hovořit hra a to, co na hřišti předvede, čeho je schopen a čeho ne. Já s tím ale problém neměl, na Letné jsem měl dokonce na tribuně svůj fanklub. A i ti kluci, o kterých byla řeč, se taky prosadili, když přišel jejich čas.“

V souvislosti se sparťanskou sestavou plnou reprezentantů připomněl Marek Trval, že i on si za reprezentační výběry zahrál. Nejdříve v mládežnických kategorií, pak na turné do Austrálie i za reprezentační dvacítku. A dokonce za ni dával gól.

„Tehdy jsme letěli k protinožcům s áčkem, v kádru dvacítky nás bylo jen jedenáct, takže kluci z áčka nás doplňovali. První dva zápasy jsme pod trenérem Škripkem prohráli, takže Škripko skončil a na lavičku se posadil Václav Ježek. A my s pomocí Petra Kostelníka, Ivana Haška a Míry Sivy vyhráli 4:0. Takže já hrál nejen pod takovými trenéry, jako byl Dušan Uhrin, Ivan Kopecký, Karel Brückner či třeba Jirka Kotrba, ale zahrál jsem si i pod Václavem Ježkem,“ připomněl Marek Trval i pozapomenuté turné československých výběrů na jižní polokouli.

On toho ale připomněl v další epizodě Kopaček na hřebíku mnohem víc.

Věděli jste, že mohl už jako kluk s fotbalem úplně skončit, protože si na lyžích zlomil bércovou i holenní kost a doktoři mu nedávali mnoho nadějí, že se k fotbalu vrátí? Že půl roku hrál tenis a na kurtech nabral takovou kondici, že po příchodu do dorosteneckého týmu Studénky čněl vysoko nad svými vrstevníky? Že mu k přestupu do Vítkovic pomohly tři góly, které dal v přeborovém utkání vítkovickým dorostencům během deseti minut?

A že třeba z plácku ve Studénce, kde s fotbalem začínal, dokráčel na ligovou scénu nejen on, ale i Oldřich Haluzka a Tomáš Vajda?

„Asi fakt dobrej plácek, když nás tam hrálo deset a tři jsme pak kopali ligu,“ vzpomněl Marek Trval ve studiu Sportu.cz na kluky, s nimiž začínal.

Pochopitelně došlo i na účinkování v ligovém celku Vítkovic, s nímž získal první mistrovský titul.

„Ale to jen proto, že mě vzal Ivan Kopecký jako jediného dorostence do tehdejšího kádru. Moc jsem toho neodehrál, snad do dvou tří utkání jsem nastoupil. Zato jsem nosil bágly, balony, leštil kopačky, jednou jsem na soustředění táhl tašku i s činkami, které mi tam dali mazáci. A já se divil, co mi to dali doma za svačinu, že je taška tak těžká.“

Vyprávěl i o trénincích na škváře, ale i o tom, jak už tehdy k ligovým zápasům do Košic, Prešova nebo do Prahy vítkovičtí fotbalisté létali a nakonec si doletěli i pro mistrovský titul.

„Generální ředitel Vítkovických železáren Peška nám byl nakloněn, takže se létalo kunovickými čtyři sta desítkami z jeho vzdušné flotily. V jednom letadle šestnáct hráčů a doktor, ve druhém trenér a vedení. Někdy to houpalo, takže jsme přiletěli vyklepaní a trošku zelení, ale zvládli jsme to vždycky.“

Samozřejmě došlo i na Bohdaneč a České Budějovice, kluby, ve kterých hrál Marek Trval na samém konci ligové kariéry a s nimiž z nejvyšší soutěže sestoupil. A v jedné sezoně k tomu.

A život po konci ve velkém fotbale? Štace, jimiž prošel? Cesty, které ho dovedly na trenérskou lavičku ve Kbelích, Viktorii Žižkov a teď v Bohemians?

O tom všem Marek Trval vypráví v dalším díle Kopaček na hřebíku, do kterého se s chutí zaposlouchejte, protože tohle vyprávění za to stojí.