Máš velký zadek, budeš manažerem, rozhodl Petržela a Jinoch se naučil deklarovat stožáry jako jogurty

„A jen u zadku nezůstalo. Prvním rok jsem byl ještě hubený, hned v dalším roce jsem ale přibral dvacet kilo. A to jsem se musel nějak otáčet a pořád se učit, protože nebyl nikdo, kdo by mi pomohl a poradil. Pamatuji na první přestup… Přišel manažer Sparty Karel Ledvinka, na stůl položil 450 tisíc a oznámil mi: Tady máš peníze, podepsali jsme Davida Střihavku. Já byl ve funkci čtrnáct dnů, takže jsem se bránil, že to takhle přece nejde. ,Ale jde, mladej, nauč se řády,‘ vyslechl jsem si radu do života. Takže jsem si ji zapamatoval, šprtal řády a učil se různé fígle, které měli ostatní manažeři dávno zvládnuté,“ vzpomínal Josef Jinoch na začátky v roli sportovního manažera.

A že těch štací v dalších letech vystřídal. Liberec a Slavii, tedy dva kluby, kde během aktivní kariéry hrával, ale také Slovácko, Jablonec, Jihlavu, Mladou Boleslav i třeba pražskou Duklu. A mezitím přišel druhý návrat pod Ještěd a nyní opětovné lákání z Julisky do Mladé Boleslavi…

„Někde jsem byl úspěšný víc, jinde méně, ale zatím jsem měl to štěstí, že se nám všude víceméně podařilo dosáhnout toho, co jsme chtěli,“ připomněl Josef Jinoch třeba štaci v Liberci, kde v roce 2002 slavil s mužstvem mistrovský titul a postup do čtvrtfinále Poháru UEFA. Anebo působení v Jihlavě, která tehdy postoupila do nejvyšší soutěže a dokázala se v ní jako nováček zachránit.

Vzpomínek na putování ligovými kluby a působení ať už v Liberci, nebo Slavii, Jihlavě, či Mladé Boleslavi má Josef Jinoch spoustu. A mnohé doplněné i reminiscencemi na to, jak zaskakoval v roli hlavního trenéra.

„Já se chtěl na trenérskou dráhu vydat, protože jsem vystudoval fakultu tělesné výchovy a sportu, obor trenérství a jsem diplomovaný trenér. Trénování máme navíc v rodině, protože otec byl volejbalovým trenérem, vedl ligové týmy a pak jako expert FIVB jezdil po světě, přednášel a učil, jak volejbalisty trénovat. Jenže Petržela ze mě udělal manažera, a když pak přišly nabídky na trénování, měl už jsem svůj zaběhlý režim a nechtělo se mi ho měnit. Takže zůstávalo jen u trenérských záskoků. Nikdy jsem ale nelitoval, že jsem se dal na dráhu manažera.“

Ve studiu Sportu.cz vzpomněl Josef Jinoch i na pár mistrovských kousků, které mu z paměti nikdy nevymizí.

„Když nám po postupu přes Norrköping v pohárové Evropě vylosovali Liverpool, zjistili jsme, že musíme hrát pod umělým osvětlením, abychom zinkasovali peníze za televizní práva. A měli jsme na to snad tři týdny… Stožáry jsme koupili v Anglii, majitel pan Karl všechno zaplatil, ale aby se všechno stihlo a vyhnuli jsme se papírové byrokracii, prošly stožáry celnicí jako jogurty. Ale na Liverpool stály a svítily,“ pustil se do vyprávění, co a jak šlo na přelomu milénia také zvládnout. Třeba i stěhování z Liberce na Letnou, když Severočeši v osmifinále Poháru UEFA narazili na Olympique Lyon a stav hřiště jim nedovolil hrát doma.

Došlo pochopitelně ale i na Jinochovu hráčskou kariéru a šest tuzemských ligových klubů, ve kterých působil. Slavií počínaje, zmiňovanou Bohemkou konče.

„Na ligový debut nikdy nezapomenu. Hráli jsme s Duklou, vedli 1:0 a já jako slávistický odchovanec se rozcvičoval, aby mě trenér Jareš poslal na posledních osm minut na hřiště. Než jsem tam ale vyběhl, stačila Dukla vyrovnat. Nastoupil jsem, hned první aut se ode mě odrazil, Bittengel šel sám na bránu a dal druhý gól. Samo sebou, že jsem šel zpátky do béčka a musel jsem si dva roky počkat, než jsem začal ligu konečně hrát,“ do detailu si Josef Jinoch vybavil svou ligovou premiéru.

„Jenže pak mě poslali na hostování do Hradce a tam jsem se poprvé potkal s trenérem Škorpilem, který později dovedl Liberec společně s Josefem Csaplárem Liberec k mistrovskému titulu. Studoval jsem fakultu, na rozdíl od spoluhráčů chodil v dlouhém baloňáku a teniskách, což bylo něco pro Škorpila. Třikrát mě v lize postavil, ale pak zahlásil: Až přestaneš studovat, potom přijď a můžeš hrát fotbal.“

Nakonec stihl Josef Jinoch na ligové scéně 180 zápasů, s fotbalovým výběrem vysokoškoláků si přivezl zlatou medaili z Univerziády v americkém Buffalu v roce 1993, vyzkoušel si i zahraniční angažmá v japonském Sapporu, kam odešel za svým bývalým slávistickým spoluhráčem Pavlem Řehákem.

„Sapporo mělo jako druholigový klub profilicenci pro nejvyšší soutěž, takže jsme měli za úkol postoupit. Nepovedlo se, do ligy jsme se nedostali, takže jsme se sbalili a vrátili se zase domů. Na Japonsko však nedám dopustit, protože to je úplně jiný svět a život,“ netajil Jinoch, jak ho země vycházejícího slunce nadchla a jak rád se tam vrací.

V Kopačkách na hřebíku zavzpomínal i na spoluhráče a trenéry, s nimiž se během kariéry setkal, na majitele klubů, pro něž pracoval, ale třeba i na kopačky, které definitivně pověsil na hřebík poté, co se ho František Mysliveček marně pokoušel zlákat, aby šel ještě hrát za Vyšehrad.

„Už je neobuju, ani exhibice nechodím hrát. Fotbal mi čas nedopřává, k tomu ještě kavárna, kterou provozujeme,“ přiznal Josef Jinoch, že na hřiště už nevyběhne ani se starou gardou. A v kavárně se s hosty o své vzpomínky a fotbalové vyprávění také nepodělí.

„Naši klientelu tvoří z osmdesáti procent cizinci, kteří mě neznají, takže s nimi si o fotbale nepokecám,“ vysvětloval Josef Jinoch, proč se s takovou chutí rozpovídal u mikrofonu Sportu.cz. A bylo to vyprávění a vzpomínání, které si s chutí poslechnete.