Článek
Ikonický útočník Pavel Kuka měl Slavii předurčenou. „Narodil jsem se kilometr od Slavie, od šesti jsem tam jako odchovanec chodil, hrál jsem tam v podstatě do sedmatřiceti let s výjimkou zahraničních angažmá a povinné dvouleté vojenské služby. Zažil jsem toho spoustu, Slavii miluju. Je to klub mého srdce od malička až doteď," zmiňuje bývalý reprezentant, který příští týden oslaví čtyřiapadesáté narozeniny.
Zařadil se mezi osobnosti klubu, k nimž vzhlížel a které ho braly. Tykal si například se slavným bombarďákem Pepim Bicanem. Slýchával od věhlasného kanonýra i nějaké rady? „Byla to spíš konstatování. Říkal mi: ‚Ty jsi opravdu výborný hráč, ale ty šance, co neproměníš. To je jediný rozdíl mezi námi, protože já je všechny proměnil.' Bylo to hezké a zároveň na tom byla i spousta pravdy," líčí borec, jenž je v Klubu ligových kanonýrů či se může pyšnit titulem Fotbalisty roku.
Ve Slavii ho cepoval náročný trenér Vlastimil Petržela. Kuka nebyl sám se sebou spokojený, přemýšlel o návratu do Chebu, rázný kouč ale zasáhl. „Řekl mi něco ve stylu, že si tu sednu na zadek a on ze mě do roka a do dne udělá reprezentanta. Podotýkám, že to bylo v době, kdy se mi opravdu moc nedařilo. V duchu jsem si o něm něco myslel, ale jemu se to podařilo do tří měsíců. Tohle se odehrálo někdy v červnu a já jsem měl v září první reprezentační zápas ve Finsku, kde jsem vstřelil i branku," vzpomíná bývalý útočník červenobílých.
Poté se přesunul do Německa, přestoupil do Kaiserslauternu, kde prožil turbulentní, ale nakonec velmi úspěšnou štaci. Kuka vzpomíná na triumf v Německém poháru po výhře nad Karlsruhe v roce 1996, na pád do druhé bundesligy, rychlý návrat a senzační titul, který v roce 1998 získal Kaiserslautern coby nováček.
Kaiserslautern je fotbalem poblázněné město. Bývalý český reprezentant i po více než dvaceti letech poznává, že si lidé váží, co pro jejich milovaný klub odvedl. Nedávno tam byl a divil se. V dobrém.
„Když jsem vystoupil pod stadionem a vydal se na něj, každých deset metrů jsem potkal někoho, kdo mě poznal. Záhadné je, že vás poznávají desetileté děti stejně jako šedesátiletí fandové. Lidé tam mají fotbal rádi, asi tu historii převádí na děti a vnoučata a vychovávají je k tomu. Je neuvěřitelné, jak vás lidé mají pořád rádi a uznávají vás," přiznává Kuka s úctou v hlase.
Řeč se samo sebou musela stočit i na jeho gól Rusku na mistrovství Evropy v roce 1996, kdy se trefil hlavou po dlouhém pasu od Jiřího Němce. Nejslavnější branka v kariéře? „Nejdiskutovanější," usmívá se střelec.
„Bylo to dílem velké náhody a také toho, že jsem dostal fantastický míč od Jirky Němce. Ten byl o nějaký centimetr delší a v podstatě se s tím nedalo dělat nic jiného než prodloužit směrem k bráně. Podruhé nebo potřetí by se mi to už takhle asi nepovedlo," přiznává Kuka, který se ohlíží i za děním na stříbrném šampionátu.
„Měli jsme sbalené kufry, po týdnu jsme chtěli jet domů. Mysleli jsme, že vyfičíme. Kufry jsme nechali sbalené až do finále a jen jsme vytahovali kopačky a jeli vyhrát," tvrdí člen stříbrné party, která ve finále padla s Německem po zlatém gólu Olivera Bierhoffa.
Kuka ve fotbalovém podcastu Kopačky na hřebíku také vypravuje o tom, jak české fotbalisty při oslavách v Praze doprovázeli tři dny angličtí bodyguardi. Prozrazuje, proč po Euru odmítl nabídku Manchesteru United nebo proč mu je dodnes vděčný někdejší německý šutér Rudi Völler.
