Kousek štěstí, který věčně druhému Radovi chyběl během kariéry i u ženské reprezentace. Přesto nelituje

A těsně před postupovými branami podvakrát zůstal, když se jako trenér pokoušel dovést českou ženskou reprezentaci na evropský šampionát. Nejprve po penaltovém rozstřelu se Švýcarkami, poté loni s Portugalkami, kdy o osudu střetnutí a postupujících rozhodly standardní situace.

„Špička ledovce mi skutečně chyběla, přitom ke kýženému prvnímu místu chyběl několikrát jen kousek. S národním mužstvem na Euru v Anglii, se Slavií v lize, stejně jako s ženskou reprezentací, kdy nám k postupu na mistrovství Evropy scházel dvakrát také jen kousek. Na cíle, které jsem si chtěl splnit, jsem bohužel nedosáhl,“ přiznal hned v úvodu další epizody Kopaček na hřebíku bývalý tvrdý a nekompromisní obránce Karel Rada, aby ale hned přidal.

„Ona pověstná třešnička mé kariéře sice chybí, ale pro mě představovalo obrovský úspěch a štěstí už to, kam až jsem se ve fotbale dostal, v jakých špičkových klubech jsem mohl hrát, proti jakým týmům a soupeřům jsem nastupoval. Prostě všechno to, čeho jsem dosáhl.“

Pochopitelně že u mikrofonu Sportu.cz se řeč hodně točila kolem památného mistrovství Evropy ’96 v Anglii, odkud česká reprezentace přivezla stříbrné medaile. Rada tam musel čekat na svou šanci až do semifinálového duelu s Francií. Teprve proti takovým hvězdám, jako Zidane, Djorkaeff, Desailly a spol. ho trenér Uhrin postavil, aby je hlídal, a uhlídal.

„V klubech jsem měl sice už nějaké pohárové zápasy odehrané, jenže tohle byl vrchol a obrovská zodpovědnost,“ vracel se Rada ve vzpomínkách o téměř tři desetiletí do minulosti. Na Old Trafford v Manchesteru uhrál český tým s Francouzi i po prodloužení bezgólovou remízu, takže rozhodoval penaltový rozstřel. A Karel Rada se tehdy k exekuci také postavil. A dokonce jako pátý hráč v řadě, což je vždy role nesmírně ošidná.

„Žádné furianství, žádné přehnané sebevědomí, to trenér určil, že půjdu kopat jako pátý. Nejspíš myslel, že v tu dobu už bude rozhodnuto,“ usmíval se při reminiscencích na penaltový rozstřel Karel Rada a netajil, jak obrovský balvan z něho spadl, když proti gólmanovi Lamovi uspěl.

Po výkonu, který podal proti Francouzům, si zahrál i finále proti Německu. Pro českou reprezentaci smolné a trochu nešťastné, protože poprvé a vlastně naposledy v historii rozhodl o nových evropských šampionech „zlatý“ gól.

„Zase jsme u toho kousku štěstí. Mockrát mi problesklo hlavou, jaký kousíček scházel k tomu, abychom i tuhle inkriminovanou situaci ubránili, a jaká shoda okolností naopak pomohla Němcům. Střela Bierhoffa šla těsně přes mou nohu, pak nepatrně lízla patu Míši Horňáka, změnila směr, ale Kouba přesto měl míč téměř v rukách. Jenže ten šel nakonec do tyče a od ní do sítě. Pro nás hodně smolný, a hlavně krutý gól. Zvlášť když už jsme neměli možnost na něj reagovat.“

Z Anglie si Karel Rada přivezl stříbrnou medaili, kterou na rozdíl od spousty svých spoluhráčů stále doma opatruje. Když však jako reprezentační trenér bojoval se svými svěřenkyněmi podvakrát o postup na mistrovství Evropy, nikdy ho nenapadlo, aby ji přivezl, hráčkám ji ukázal a pravil: O takovou placku můžete také hrát, když postoupíme.

„Nebylo to potřeba, protože všechny hráčky moc dobře věděly, o co hrajeme a jaký cíl před sebou máme. Chtěli jsme to dotáhnout na mistrovství Evropy, jenže bohužel. Postup byl dvakrát blízko, ale zároveň hrozně daleko. Proto to hodně bolelo.“

Celkem sedmkrát byl Karel Rada vyhlášen nejlepším trenérem ženského fotbalu v tuzemsku, přesto u reprezentačního družstva žen po osmi letech skončil.

„Doufal a věřil jsem, že cestu na mistrovství Evropy prolomíme, což se nepovedlo, takže jsem cítil, že nastal čas na změnu. Pro reprezentaci i pro mě,“ vysvětloval Karel Rada u mikrofonu Sportu.cz, proč u národního celku skončil a vrátil se tam, kde nakoukl poprvé do velkého fotbalu a kde začínal i s trénováním. Domů do Plzně.

Rozpovídal se i o tom, proč se nakonec přece jen na trenérskou dráhu dal, i když po skončení kariéry tvrdil, že se trenérem nikdy nestane. Mluvil ale i o tom, proč si vybral ženský fotbal, jakou cestu v něm prošel a proč nemíní tuhle parketu opustit.

Samozřejmě že v Kopačkách na hřebíku nebyl na pořadu jen ženský fotbal. Karel Rada vzpomínal na své fotbalové začátky ve Stráži a Tachově, ale i na dorostenecká léta v Plzni, kde dostal tvrdou školu od legendárního mládežnického trenéra Žaloudka.

„Byl to obrovský dril, jak nás vedl, trénoval, vychovával. V dnešní době něco nepředstavitelného, polovina kluků současné generace by to nepřežila. Také jsem měl mockrát na krajíčku a chtěl s fotbalem skončit, jenže pak se to zlomilo a jeli jsme dál. Díky škole, kterou jsme jako dorostenci od Žaloudka dostali, jsme byli zocelení a připravení skutečně na hodně, takže nás později hned tak něco nedostalo do kolen,“ vyprávěl Karel Rada a při reminiscencích na mládí se neubránil úsměvu.

„Po letech jsem poznal ještě jednoho trenéra, který byl tak tvrdý a přísný jako pan Žaloudek. Felixe Magatha, v Eintrachtu Frankfurt. Ten také v ničem neustoupil ani o centimetr,“ vzpomněl na kouče, který si pro své drsné metody vysloužil u fotbalistů v bundeslize přezdívku Saddám podle iráckého diktátora Saddáma Husajna.

Karel Rada ale samozřejmě vzpomínal v Kopačkách na hřebíku i na další trenéry, pod nimiž během kariéry trvající devatenáct let hrál. A vzpomínal i na ligové štace v Dukle, Olomouci, Slavii, Teplicích a Bohemians, stejně jako na zahraniční angažmá v tureckém Trabzonsporu či německém Frankfurtu.

A vyprávění okořenil zajímavými vzpomínkami. Třeba jak ho trenér Jarabinský působící v konkurenčním Samsunsporu varoval, když do Trabzonsporu přicházel anglický kouč Gordon Milne, a jak se jeho varování nakonec opravdu naplnilo.

Anebo jak v devadesátém čtvrtém roce v ligovém derby mezi Duklou a Viktorií Žižkov zažil zápas blbec. Nejdřív neproměnil penaltu, pak si dal vlastní gól a k dovršení všeho byl osm minut před koncem vyloučen. A ke všemu jeho Dukla ještě 0:2 prohrála.

Bylo to prostě s Karlem Radou zajímavé vyprávění o ženském fotbale i jeho hráčské i trenérské kariéře, byla to hodina u mikrofonu Sportu.cz vyplněná spoustou vzpomínek a zážitků. Proto se do ní s chutí zaposlouchejte.