Kliku jsem měl ve fotbale, mám ji i v byznysu, přiznává báječný chlap s klikou Ivo Ulich

„Za sedmadvacet let, co naše firma funguje, jsme vyrobili asi půldruhého milionu klik, jimiž se otvírají dveře v šedesáti zemích. A to se zaměřujeme převážně na privátní klientelu. Komerční projekty jsou pro nás bonusem navíc,“ přiznal Ivo Ulich, že sázka na kliky se pro něho a jeho rodinnou firmu stala ternem.

Zní to skutečně jako pohádka o třech bratrech, z nichž jeden hrál fotbal v pražské Slavii a druhý pracoval ve firmě okrajově se zabývající obchodováním s klikami dováženými z Turecka a Itálie. Firma na tom nebyla dobře, proto se bráchové rozhodli, že se do toho byznysu pustí sami. Nejdřív, aby kliky nakupovali a prodávali dál, po pár letech, aby je doma v Dobrušce začali sami vyrábět, montovat a prodávat pod vlastním brandem.

„Jako pohádka to sice zní, ale zpočátku to rozhodně žádná idyla nebyla. Vždyť já ve firmě nechal všechny peníze, které jsem před odchodem do ciziny fotbalem vydělal. Nějakých dvanáct patnáct milionů, což ve druhé polovině devadesátých let nebyly zrovna malé sumy. Stálo mě to víc, než jsem plánoval, a proto jsme si po třech letech s bratrem Romanem sedli a začali přemýšlet, co a jak dál. Nebylo možné, abych firmu pořád dotoval a nic to nepřinášelo,“ nepopírá Ivo Ulich při reminiscencích na dobu před čtvrtstoletím, že i jeho napadaly chmurné myšlenky.

„Když zpětně přemýšlím, nevím, jestli bych se do toho pustil znovu. Sport mě ale naučil žít pod tlakem, naučil mě i trpělivosti a vůli, takže jsem se vyrovnával se situací lépe než ti, kteří sportovním a fotbalovým prostředím neprošli. Samozřejmě i s přispěním kliky, kterou jsme měli. Tedy štěstí, jemuž jsme ale šli naproti tím, že jsme nepolevili a nepolevujeme. Je to prostě nekončící příběh,“ vypráví báječný chlap s klikou Ivo Ulich, jak se z malé firmičky o čtyřech zaměstnancích stala prosperující společnost sídlící v moderní fabrice na kraji Dobrušky, která nejenže je jedničkou na tuzemském trhu, ale i v Evropě má málo sobě rovných.

Ve studiu Sport.cz se Ivo Ulich rozpovídal o cestě, která k tomu vedla, mluvil o úskalích, která musel překonávat, a netajil, že právě fotbal ho naučil překonávat překážky a těžkosti. Vzpomněl i na to, že jeho prvními zákazníky byli trenéři a spoluhráči ze Slavie František Cipro, Karel Poborský či třeba Radek Bejbl, stejně jako Jan Koller nebo Pavel Nedvěd, že kliky s logem M&T otvírají dveře v kancelářích impéria PPF i kupříkladu v Tančícím domě na pražském Rašínově nábřeží.

Pochlubil se i prestižními designérskými oceněními, které kliky Made in Ulich sbírají v Německu stejně jako v Austrálii, stejně jako tím, že jeho společnost vstoupila na pražskou burzu a zájem o její akcie trojnásobně převýšil nabídku.

„To všechno představuje pro naši firmu dobrou vizitku,“ připomněl Ivo Ulich, který se jako jeden z mála fotbalistů vydal na podnikatelskou dráhu už během aktivní kariéry a v byznysu se prosadil stejně jako ve fotbale. Anebo ještě výrazněji.

„Nebyl jsem a nejsem z těch, kdo by žili ze dne na den a nepřemýšleli, co přijde po kariéře, která je pro fotbalistu samozřejmě krátká. Proto jsem začal s podnikáním už během prvního roku ve Slavii. A ve třiatřiceti jsem s profesionální kariérou skončil, i když jsem měl v Drážďanech ještě platnou smlouvu, zdraví mi sloužilo a mohl jsem pokračovat. Bez výčitek jsem ji ale ukončil, abych se mohl věnovat naplno firmě.“

Do podnikatelského portfolia Ivo Ulicha ovšem nespadá jen impérium s klikami, dveřním a okenním kováním, ale i exkluzivní privátní hotelový resort na Seychelách.

„Byl jsem zvyklý diverzifikovat své podnikání, takže když se v roce 2006 tahle možnost nabídla, šel jsem do toho. Bylo to hotové martyrium… Koupit kus džungle, vyřídit všechna povolení, poprat se s tamní legislativou, vybudovat příjezdové cesty, vystavět luxusní resort a dosáhnout přitom požadované kvality. A to nemluvím o financích, protože nakonec jsem na trojnásobku, než jsem si původně představoval. Zase to ale bylo o vůli a trpělivosti, kterou jsem si přinesl ze sportu, takže resort, jakých na Seychelách moc není, sedmým rokem úspěšně prosperuje,“ zavedl Ivo Ulich posluchače Kopaček na hřebíku na deset tisíc kilometrů vzdálené souostroví v Indickém oceánu.

Zavedl je však i do Hradce Králové, kde se svého času zajímal i o vstup do fotbalového klubu, kde vyrostl a odkud se vydal do světa velkého fotbalu. První námluvy s radnicí a klubem nevyšly, ale… „Nikdy neříkej nikdy,“ připomíná Ivo Ulich starou pravdu. „Zvlášť, když já se strašně nerad vzdávám. Zase vlastnost, kterou mě naučil sport. V Hradci máme pořád pootevřené dveře a rádi bychom je otevřeli. Musíme ovšem vědět, za jakých podmínek. V průběhu léta bychom se to mohli dozvědět, takže je možné, že se tam moje jméno zase objeví,“ prozradil, že na návrat mezi „votroky“ pořád pomýšlí.

Už z předchozích řádků je zřejmé, že další epizoda Kopaček na hřebíku s Ivo Ulichem je plná zajímavého vyprávění a informací, s nimiž nedělá žádné tajnosti.

Navrch si přidejte vzpomínky na fotbalové štace, jimiž si prošel. Třeba na to, jak ve Slavii rychle zapadl mezi mazáky a při běžeckých okruzích starým Edenem si zřídili občerstvovaní stanici v hospodě u Oldy Hlavničky. „Vběhli jsme do ocelových dveří, ochutnali tlačenku, zapili ji malým pivem a připojili se k těm, kteří poctivě běhali stále dokola,“ nedělal Ulich ve studiu Sport.cz tajnosti s tím, že patřil mezi zlobivé fotbalisty. „Ale právě takové měl trenér Cipro rád, i když o tomhle našem podfuku se dozvěděl až po letech.“

A věděli jste, o jaké miliony přišli slávističtí fotbalisté v kvalifikaci o Ligu mistrů v srpnu roku 2000 s Šachtarem Doněck? Na Ukrajině tehdy vyhráli Ulichovým gólem 1:0, v domácí odvetě jim ještě v 89. minutě bezbranková remíza zaručovala postup, jenže v posledních vteřinách dostali gól, v prodloužení druhý a z účasti v milionářské soutěži nebylo nic.

„To člověk nevymyslí, co se tehdy odehrálo. Michal Václavík, který byl brankářskou dvojkou, už měl klíčky od bytu, který si chtěl koupit za vypsané prémie. Miliony jsme ale neviděli, takže musel klíčky vrátit.“

K tomu všemu si přidejte vzpomínky Ivo Ulicha na angažmá v bundesligové Borussii Mönchengladbach a starty v české reprezentaci a máte před očima scénář pořadu, který si určitě s chutí poslechnete. Zvlášť když Ivo Ulich na závěr přidává přání, aby všichni měli podobnou kliku, jakou měl a má on.