Kanonýr, kterému to střílelo jen mezi chmelnicemi. Proto se Hogen do Blšan vracel ze Žižkova, Slavie i Německa

„Skutečně to byl můj fotbalový domov. Rodinný klub, kde hrála spousta skvělých fotbalistů a kde jsem potkal trenéry, kteří mi v kariéře ohromně pomohli. Frantové Plass a Cipro, Pepík Pešice, chlapi, kteří už bohužel nejsou mezi námi. A k tomu báječní lidé kolem blšanského fotbalu. Franta Chvalovský, ale třeba také Zdeněk Kovář, který byl mým fotbalovým tátou. Zrovna nedávno jsme se byli s manželkou v Blšanech podívat a vzpomínali na krásné časy,“ vracel se Roman Hogen v dalším díle Kopaček na hřebíku ve vzpomínkách o tři desetiletí do minulosti.

„Byla tam báječná parta, a i proto to fungovalo a mě to táhlo vždycky zpátky. Ze Žižkova, Edenu i z Německa. Dlouho jsme hrávali v sobotu dopoledne, po utkání jsme všichni zůstali i s manželkami a dětmi v hotelu přímo u hřiště a vraceli se domů až v neděli. Anebo Franta Chvalovský objednal autobus a vyrazili jsme do Německa na Oktoberfest,“ prozrazuje Hogen, co dávalo blšanskou partu dohromady, proč na stadionek mezi chmelnicemi přicházelo tolik známých a zkušených hráčů a proč se v nejmenší ligové vesnici v republice hrála nejvyšší soutěž osm let.

„Frantu Chvalovského jsem měl rád a obdivoval jsem ho. Za to, jak dostal vesnický klub až úplně nahoru, co všechno svedl během své fotbalové dráhy. Vždyť zasedal mezi generalitou UEFA a nebýt aféry a následné anabáze, kterou si prošel, a všeho, co se kolem něho dělo, dotáhl by to určitě ještě výš. A celý náš fotbal by byl také úspěšnější, o tom jsem přesvědčený,“ připomínal Roman Hogen u mikrofonu Sportu.cz strůjce blšanského fotbalového zázraku, kterého poznal ještě v dobách, kdy Chvalovský hájil bránu vesnické jedenáctky a on dával góly.

Byla toho spousta, na co mohl blšanský kanonýr i po dlouhých letech vzpomínat.

„Nikdy nezapomenu, jako pro mě tehdejší sportovní ředitel Blšan Zdeněk Kovář přijel k nám do Satalic. Posadil mě do svého červeného Fordu Sierra, což bylo v té době nóbl auto, já byl jen v trenkách a tričku, ale jemu to nevadilo. Odvezl mě do Chvalovského dejvické kanceláře, kde už měli připravenou smlouvu, kterou jsem hned podepsal a upsal se Blšanům na celý život,“ líčil, jaké cesty osudu ho do Chvalovského klubu přivedly.

„A mé blšanské góly? Třeba těch osmatřicet v České fotbalové lize? To byla zásluha spoluhráčů a pak i trenéra Cipra. Od něho jsem měl nakázáno, kde mám stát a odkud se nemám pohnout, aby mě tam kluci centrovanými míči našli a já pak už jen jejich přihrávky proměňoval. A nedej bože, abych Cipra neposlechl. Vyhnal by mě z placu, i kdybych dal do té doby už dva či tři góly.“

Hogen to však zkoušel i na Žižkově, kde udělal první zkušenost s ligou.

„Poslali mě tam a na Žižkově si mysleli, že okamžitě budu dávat v každém utkání alespoň tři góly. Všechno to bylo upečené hrozně narychlo, já byl mladý, přišel jsem z třetí ligy, potřeboval jsem si zvyknout na nové spoluhráče a samozřejmě i na úplně jiné tempo,“ líčí, proč se rychle vrátil do zpátky Blšan.

Později to bylo podobné. Chtěla ho Sparta, kterou si prošel už v žákovských kategoriích, smlouva byla nachystaná, jenže všechno ztroskotalo na financích. Chtěly ho i Drnovice, nakonec ale skončil ve Slavii.

„Všechno řešili Chvalovský s Kovářem. Oznámili mi, že někam jdu, a já šel. A do Slavie rád. Chtěl jsem si vyzkoušet větší klub, a navíc jsem to měl od nás ze Satalic do Edenu kousek. Něco jiného než jezdit každý den sto kilometrů do Blšan a zase zpátky. První půl rok to ve Slavii šlo… Báječná parta s Šmicrem, Bergrem, Suchopárkem, Bejblem, Stejskalem, Vávrou, navíc jsem hrál, za podzim dal osm gólů a byl jsem tuším nejlepším střelcem mužstva,“ rozpovídal se Roman Hogen o angažmá v Edenu a poté i o sezoně která se pro Slavii proměnila po půlstoletí čekání v sezonu mistrovskou.

„Pak už jsem ale moc nehrál a pochopil, že nejspíš ani hrát nebudu. Trenéři měli připravené jiné hráče. Na lavičce mezi náhradníky se mi vysedávat nechtělo, a proto jsem vrátil do Blšan.“

A štace v Německu? Sezona v Norimberku, který hrál tehdy druhou bundesligu? Zkušenosti s trenérem Magathem, známým tvrďákem, jemuž hráči unisono říkali Saddám kvůli jeho drsným tréninkovým metodám?

I o tom se Roman Hogen u mikrofonu Sportu.cz rozpovídal.

„On běhal maratony, takže i my byli nuceni zvládat vytrvalecké běhy. Vzbudil nás v šest ráno a vyrazili jsme třeba na dvanáct kilometrů. Jednou jsem to už nevydržel a pěkně od plic jsem si na jeho adresu zanadával. Česky, ale on rozuměl. Běžel za mnou, jen se zasmál a křičel: ,Laufen, Roman, Laufen.‘ Jako trenér hotový blázen, ale jinak báječnej chlap.“

Po roce se Hogen z Německa vrátil. Lituje toho?

„Dneska bych se asi kousnul, zůstal v Německu třeba deset let a měl vyděláno na celý život. Jenže já jsem takový rodinný typ… Byl jsem v Norimberku sám, čekali jsme prvního kluka, takže manželka zůstala doma, chyběl mi kontakt s rodinou, s kamarády,“ vysvětluje, proč se vrátil a proč ho ani další štace ve Stuttgartu či Düsseldorfu nezlákaly.

Ve 33 letech s fotbalem skončil.

„Urval jsem si vazy a věděl, že to na velký fotbal už nikdy nebude. Tenkrát jsme fotbalem nevydělávali miliony, ba ani statisíce, takže jsem se vrhl na stavařinu, kterou jsem se naučil, když jsme rekonstruovali barák. Žádná slast to zpočátku nebyla. Začínal jsem sám, a když jsem někam přišel a tam zjistili, že jsem bývalý fotbalista, všude si pomysleli: ,Tak toho ne, ten jako fotbalista nic neumí.‘ A bylo po zakázce. Pamatuju na tu první větší, kterou jsem dostal. Před vysočanskou radnicí jsem pokládal zámkovku, lidi chodili kolem, i takový Franta Veselý mě párkrát míjel. A divili se – fotbalista a maká jako zedník. Ale já se za tu práci nikdy nestyděl. Šel jsem jako vždy svou cestou a jsem spokojený. Nakonec se ke mně přidal i brácha a už patnáct let máme stavební firmu, která šlape.“

Bez fotbalu ale Roman Hogen být nemohl, i když kopačky už neobouvá.

„V pětapadesáti? S operovaným kolenem? A s třicet kily navíc, které jsem nabral? Ještě občas nohejbal, při kterém těm mladým dáme pořád na frak. Dva dny se ale nemohu hýbat,“ směje se a v Kopačkách na hřebíku vypráví o fotbale v Satalicích, kterému šéfuje, a přitom se stará o celý areál, kam jezdí mládežnické celky Slavie, Sparty či Dukly trénovat a hrát.

Zápřah pomalu na celý úvazek.

„S lidmi, které mám kolem sebe, se to zvládnout dá,“ ujišťuje Roman Hogen v dalším díle Kopaček na hřebíku. S gustem se do něho zaposlouchejte, protože jde o upřímné a na rovinu pronášené vyprávění a vzpomínání bývalého kanonýra, které za poslech rozhodně stojí.