Honza je bůh. Sparťanský idol Berger o chorálech fandů i muklů v Ruzyni, ale také o Husákovi, léčbě u Apolináře a životě na štaflích

Tedy, on se na ni vrátil už šest dnů předtím na ostravských Bazalech, kde ho trenér Václav Ježek postavil poprvé. Fanoušci Baníku Bergrovi nejdřív spílali a nadávali do alkoholiků a ochlastů, aby mu po naplnění devadesáti minut aplaudovali a stáli ve frontě na autogramy. A to navzdory tomu, že Sparta nad Baníkem 2:0 vyhrála…

I na to Jan Berger vzpomíná v dalším dílu pořadu Kopačky na hřebíku. Jubilejním stém, který si pochopitelně zasloužil výjimečného hosta, jímž byl právě sparťanský idol osmdesátých let. Ne, nezapomněli jsme na něho, hned několikrát jsme domlouvali setkání a natáčení, jenže on byl a je pořád v jednom kole.

Příští rok v listopadu mu bude sedmdesát, ale on přesto leze na štafle, pochoduje na nich po kvartýrech a věnuje se malířskému řemeslu, kterému se vyučil jako kluk v někdejší Pražské stavební obnově.

„Ta práce mě baví a nabíjí, proto ji dělám. A rád… Navíc s mou paní žijeme společně už padesát let, takže si od sebe potřebujeme občas odpočinout,“ rozesmál se Jan Berger ve studiu Sport.cz, když do něho konečně zavítal.

To aby vyprávěl nejen o svém řemesle, osmičkách štaflích, na které už raději neleze, protože i na něho je taková výška přece jen moc, o svých zákaznících a jejich přáních.

„Zrovna nedávno jsem maloval u dcery Karla Jarolíma. Bydlí v podkroví, kde jsou různé sloupy, a ona si vymyslela všelijaké barevné čtverce, kosočtverce a podobné obrazce. Když jsem skončil, byla úplně uchvácená a fascinovaná, jak se jí to líbilo. Fakt to bylo moc hezký, ale šlo nikoli o můj, ale o její nápad,“ prozradil Jan Berger, že mezi jeho zákazníky patří i bývalí spoluhráči i protihráči. Karel Jarolím, stejně jako třeba Ladislav Vízek.

Kopačky na hřebíku jsou ale hlavně o fotbale, takže i na něj přišla řeč. Na vzpomínaný rok 1982 samozřejmě také.

„Dneska můžete říct, co chcete, a nic se vám nestane, ale tenkrát v tý době to nešlo. A to mě rozčilovalo. Zvlášť v opilosti,“ vracel se Jan Berger k průšvihu, který se udál 14. října 1982 v kavárně na Letné, kde si podle obžaloby stoupl za pípu, čepoval a rozléval pivo, slovně napadal hosty a servírky, až nakonec personál přivolal hlídku Veřejné bezpečnosti.

„Chytli mě, rvali mě a já jednoho z nich podrazil. Odvezli mě na služebnu dolů na Letnou a jak jsem tam viděl toho Husáka na obraze, tak jsem v opilosti řek, že emigruju, protože tady ten stát stojí za ho.no. A k tomu sem přidal, že jim i toho Husáka klidně pomočím, což už byl vrchol. Hned jsem dostal pouta a odvezli mě do basy v Ruzyni,“ vylíčil pro připomenutí i těm mladším, jak se tehdy všechno zběhlo.

I o 35 dnech za katrem v Ruzyni vyprávěl. O bachařích, kteří mu věštili, že za hanobení republiky a jejího představitele, za výtržnictví, urážky a útok na veřejného činitele a další paragrafy dostane u soudu přinejmenším osm let.

„Bejt obyčejným chlapem odněkud z fabriky, seděl bych nejspíš do doby, než to tady prasklo,“ vzpomněl i na ty, kteří mu pomohli, když spadl na úplné dno.

Na mukly v Ruzyni, kteří jedné noci začali vyřvávat na celou věznici ono: „Honza není člověk, Honza je bůh.“

Na trenéra Ježka, který mu dal novou šanci.

„A taky na nějakého Láďu Prouzu, kterej chodil po Spartě a říkal: ,Heleďte, neblázněte, přece nemůžete toho kluka úplně vodrovnat. Vždyť je mu teprve pětadvacet. Vždyť už něco dokázal. Vždyť my mu musíme naopak pomoct.‘ I díky němu jsem se z toho vylízal a moh se vrátit.“

Řeč ale přišla i na tři měsíce protialkoholní léčby u Apolináře. Na pověstné blinkačky, na které si profesor Mareček potrpěl. Pacienti dostali dávku antabusu a pak do sebe museli obracet rum, pivo, víno, vodku, aby okamžitě zvraceli.

„A to všechno třikrát dokola. Zažil jsem tam kluka, který se sesul ze židle a museli ho dávat dohromady. A po tomhle všem neexistovalo odporoučet se na pokoj a tam si chvíli dáchnout nebo jen vorazit. Před blinkačkama jsme recitovali básničky a zpívali písničky. Vyléčený alkoholici nevyléčeným a naopak. A za odměnu jsme dostali antabus. A po blinkačkách se šlo makat. Třeba na zahradu, kde to byla stejná blbárna. Vykopal jsem jámu a ptám se doktora, co dál. ,Nic. Zase ji zaházej.‘ Na palici, když tohle člověk dělá den co den. Fakt vostrý.“

Zážitků a vzpomínek na tři měsíce u Apolináře zůstalo v Janu Bergrovi spousta a v Kopačkách na hřebíku o nich vyprávěl. Stojí za to poslechnout si, jak se hrabal ze dna a co všechno si prožil.

„Nebrečel jsem, člověk občas potřebuje dostat přes prsty. A já přes ně dostal, i když jsem říkal pravdu. A nebrečím ani po letech a na tu naši dobu nevzpomínám ve zlém. Byla hezká. Co hezká, krásná byla a já ji miloval,“ potvrzoval Jan Berger u mikrofonu Sport.cz, že na svět nezanevřel a neproklíná to, co si musel prožít.

Však to ostatně dokázal hned poté, co se na ligovou scénu vrátil. Vždyť v roce 1984 se stal fotbalistou roku.

A už jste slyšeli, co za tento primát dostal? Že mu obrovskou radost udělaly obnošené pohorky, které mu poslal jeho parťák od Apolináře?

Byla toho prostě spousta k vyprávění a vzpomínání při reminiscencích na osmdesátá léta ve Spartě i reprezentaci. Na trenéra Jána Zachara, ony penalty záměrně zahozené v pohárovém finále jen proto, aby jméno Zachar nefigurovalo na žádné trofeji, na reprezentační kouče Františka Havránka a Jozefa Vengloše.

Ale také na zlatou olympiádu v Moskvě, evropský šampionát v Itálii v roce 1980, mistrovství světa ve Španělsku o dva roky později či třeba tažení Sparty pohárovou Evropou od Realu Madrid až do čtvrtfinále Poháru UEFA proti Hajduku Split.

A do toho vzpomínky na ligové začátky Jana Bergra v Plzni či třeba na dva roky vojny v Dukle Praha. Víte třeba, že na pražské Julisce nezůstal i proto, že ho před Vánoci zavřeli do posádkové věznice na náměstí Republiky a jemu se ve skříňce zkazilo maso, které měl nakoupené na štědrovečerní stůl? A že do Bohemky za trenérem Pospíchalem neodešel z vojny proto, že ho Klokani chtěli podfouknout?

O tom všem se host jubilejního stého dílu Kopaček na hřebíku Jan Berger u mikrofonu Sport.cz rozpovídal, takže se do jeho vzpomínek a vyprávění s chutí zaposlouchejte. Teď, nebo klidně v průběhu vánočních svátků…