Himl jim šampionát slíbil, nakonec ale letěli funkcionáři. Slaný nejen o křivdě, která ani po půl století nepřebolela

„Tehdejší ministr sportu Himl nám to v Tatrách slíbil, jenže zůstalo u slibu. Franta Štambacher s Pavlem Michálikem za reprezentací odcestovali, my dva s Jožkou Barmošem zůstali doma,“ uvedl Petr Slaný na pravou míru dohady, které kolem nominace a čtveřice náhradníků po léta panovaly.

Napsalo a napovídalo se toho kolem Slaného a Barmoše tehdy mnohé. Podle někdejší oficiální svazové verze dal obránce bratislavského Interu Barmoš přednost zkouškám na právnické fakultě a Slaný nebyl k zastižení, protože odjel na dovolenou.

„Přitom my na ostravských Bazalech normálně trénovali. Já, stejně jako Pavel Michálik. On to byl, kdo po postupu nároďáku přes Holanďany přišel a říká: ,Petře, už jsi dostal telegram? Letíme na finále.‘ Já zůstal jako opařený. Hned jsem utíkal na sekretariát Baníku, ale tam žádný telegram nebyl. A doma v Porubě jsem ho také neměl. Vydal jsem se i na poštu, jestli snad nehodili telegram do jiné schránky, ani tam ale o ničem nevěděli. Moc jsem se na cestu do Bělehradu za reprezentačními kamarády těšil, musel jsem ale zůstat doma, “ vysvětloval Petr Slaný v dalším díle Kopaček na hřebíku, jak to tehdy doopravdy bylo.

„Až po pár týdnech jsem se dozvěděl, že tím samým letadlem cestovali se Štambacherem a Michálikem do Bělehradu dva funkcionáři fotbalového svazu. Myslím, že to nebyla náhoda. Těžko si v té době mohli koupit letenky na ten samý let. Nejspíš to byly letenky pro mě a Barmoše, které nám Himl během závěrečného soustředění před cestou na mistrovství Evropy slíbil. Nedostali jsme ale ani letenky, ba ani telegram,“ povzdechl si Petr Slaný při vzpomínce na nesplněný slib někdejšího předsedy ÚV ČSTV Antonína Himla.

Za pár let seděl Petr Slaný v kanceláři u Himla zase. To když ho pražská Sparta zlanařila na Letnou a Baník nemínil dát k přestupu svého elitního útočníka, přeškoleného posléze na dirigenta a špílmachra mužstva, souhlas.

„Já tam byl za ním dokonce dvakrát. A funkcionáři Sparty také. Přestoupil jsem z Baníku do Sparty, ale třičtvrtě roku jsem za ni nesměl hrát. Jen jsem trénoval a nastupoval k přátelákům, protože v Ostravě nechtěli slyšet, že by mě pustili. Přitom Sparta na tom byla tehdy bídně, v lize se pohybovala kolem třináctého místa a potřebovala, abych hrál. Abych dával góly a rozhýbal zálohu. Vždyť proto mě na Letnou přivedla. Ale ani u Himla jsme nic nesvedli. Ani Sparta, ani já. Byl jsem sice reprezentant, ale on měl strach, že kdyby nám pomohl, stal by se z mého přestupu návod pro ostatní. Musel jsem si počkat, až dojde k dohodě. Sparta poslala do Ostravy Milana Čermáka a já mohl konečně hrát. My jsme byli vlastně fotbaloví nevolníci odkázaní na rozhodnutí klubu. A tam se s námi nepárali. Neposlechnout znamenalo hlásit se druhý den na šachtě nebo ve fabrice,“ pustil se Petr Slaný do vyprávění, jak se v sedmdesátých a osmdesátých letech v československém fotbale přestupovalo.

„Přitom z Prahy bylo do reprezentace samozřejmě blíž než z Ostravy nebo Košic či Prešova. I náčelník Dukly Rudolf Kocek mi to připomínal, když jsem dva roky vojákoval na Julisce a on mě přemlouval, abych v Dukle zůstal. A já už byl rozhodnutý, takže pro mě šili uniformu poručíka. Jenže přišla Ostrava, že mě potřebuje, takže jsem se vrátil do Baníku.“

S ostravským Baníkem získal Petr Slaný v roce 1976 mistrovský titul, zahrál si s ním velké zápasy na evropské pohárové scéně, zažil slavné tažení Pohárem UEFA přes Neapol, Nantes, San Sebastian až do čtvrtfinále, kde na Pospíchalův tým čekala Borussia Mönchengladbach. A byl u toho, když Baník v Poháru mistrů evropských zemí porazil na Bazalech před třicet tisíci diváky mnichovský Bayern 2:1, dával dokonce gól Brazilcům, kteří přiletěli s reprezentačním výběrem na starý kontinent, aby si před MS 1978 zvykli na evropský styl fotbalu.

„V Československu si za soupeře vybrali mistrovský celek, což jsme byli my. Taková návštěva už v Ostravě na fotbal nikdy nepřijde. Když jsme hráli s Bayernem, bylo na Bazalech přes třicet tisíc fanoušků. Brazilce ale chtěli vidět snad úplně všichni z města i dalekého okolí, takže lidi vylezli i na stromy i stožáry pouličního osvětlení. Obrovský zážitek. Pro mě obzvlášť, protože jsem se proměněnou penaltou postaral o výhru 1:0,“ vzpomínal Petr Slaný ve studiu Sportu.cz na největší zápasy kariéry a góly, které vstřelil.

Vzpomínal ale i na odměny a prémie, které tehdy fotbalisté dostávali.

„Když jsme se vrátili do Ostravy s mistrovským titulem, vítali nás na nádraží tři funkcionáři a hornická kapela. A pak jsme šli k Mamulovi, což byl krajský komunistický tajemník a na severní Moravě velký zvíře. Od něho jsme dostali plakety za výstavbu Severomoravského kraje, k tomu čestné občanství Ostravy a tím to skončilo. A prémie za vítězství nad Bayernem? Čtyři sta korun. Když jsme pak seděli při společné večeři s hráči Bayernu, pochlubil se Franz Beckenbauer, že každý z nich měl za vyhraný zápas slíbeno osm tisíc marek, což bylo v té době nějakých padesát šest tisíc korun. A my je o ně připravili,“ usmál se Petr Slaný.

Bylo to prostě moc a moc zajímavé povídání a vzpomínání ve studiu Sportu.cz. Vždyť Petr Slaný se v Kopačkách na hřebíku rozpovídal i o svých spoluhráčích z Baníku i Sparty, o proslulých trenérech Pospíchalovi, Rubášovi, Vejvodovi, o sezonách na Bazalech i ve Spartě. O tom, co s fotbalem prožil v tuzemsku i třeba při exotických cestách do Jižní Ameriky. O přestřelkách drogových mafií v Kolumbii, stejně jako o tom, jak ho ve třiceti ze Sparty vypakovali. A nejen jeho…

„To byla doba, kdy na fotbalovém svazu seděli mladí, ctižádostiví experti, kteří měli fotbal vyčtený z knížek. Právě oni přišli s tím, že třicetiletý fotbalista už nemůže hrát ligu, protože pro klub není žádným přínosem. Takže třeba ve Spartě nás naráz devět skončilo. Já, Míra Stárek, Kotek, Stránský, Vdovjak, Raška a už ani nepamatuji, kdo další. To se ví, že jsme to těžko skousávali.“

Petr Slaný ale v Kopačkách na hřebíku prozradil i něco ze života po kariéře. Mluvil nejen o letech, kdy už ho přestal fotbal živit, ale i o současnosti, kdy pendluje mezi Prahou a Sadskou, kde si pořídil chalupu a s manželkou si užívají důchodu. Třeba v sedle kola na cyklostezkách kolem Labe…

Prostě vyprávění bývalé hvězdy Baníku a Sparty, které rozhodně stojí za poslech.