Článek
O slavný Bělehrad přišel, dva malé evropské tituly mu ale zůstaly. Tak trochu zapomenuté a utajené, neboť ani v Síni fotbalové slávy na pražském Strahově se pro ně nenašlo místo. A přitom v osmašedesátém roce získala mladá parta kolem Bičovského ve Francii zlato na mistrovství Evropy osmnáctek a čtyři roky poté další na evropském šampionátu třiadvacítek.
„Měli jsme tehdy silné mužstvo tvořené hráči, kteří se později většinou objevili a prosadili i v reprezentačním áčku," připomíná Nehodu, Švehlíka, Gajdůška, Samka, Dvořáka, Kekétiho, Dušana Herdu, ale třeba i Panenku, kteří se na tažení za zlatým triumfem podíleli.
Přemysl Bičovský (uprostřed) v barvách Nike se sparťanskými přeběhlíky Horstem Sieglem (vlevo) a Michalem Bílkem.
Z paměti přitom vyloví i pár historek...
„Před prvním finálovým zápasem proti ruské sborné v Moskvě objednali doktoři starající se o jídelníček k obědu hovězí vývar. S vejcem, samozřejmě. Obsluha vývar donesla, i vejce v něm bylo. Jenže vařené a ve skořápce k tomu."
Po remíze v Moskvě 2:2 rozhodla odveta na ostravských Bazalech, kde československá třiadvacítka vedená trenéry Janem Fáberou a Jozefem Venglošem vyhrála v průtrži mračen 3:1.
„Přitom Rusové měli tehdy výborný mančaft. Jméno Blochin zná určitě každý fotbalový fanoušek. I na Bazalech se snažil, co mohl, ale naše kluci vzadu zvládli odvetu výborně."
Bičovský ovšem zavzpomínal i na své fotbalové začátky na staré teplické Drožďárně a vylíčil, jak se vlastně zrodil jeho přestup do pražských Bohemians. I na legendárního trenéra Klokanů Tomáše Pospíchala přitom došlo.
„Měl čich a zkušenosti, takže věděl, jak postavit mužstvo a doplnit ho hráči, které potřeboval. Byl ale také lehce startovací... Stačilo, aby mu někdo něco řekl, a už jel a lítalo to. Získali jsme s ním sice mistrovský titul, ale kdyby nebyl Pospíchal Pospíchalem, museli jsme vyhrát ligu minimálně třikrát. Zvlášť nominace do reprezentace byla v jeho éře za trest, protože kdo byl v reprezentaci, měl v Bohemce problémy. On byl prostě takový."
Přemysl Bičovský v zelenobílých barvách Bohemians.
I Bičovský svou zkušenost s Pospíchalem udělal. To když ho v prvním semifinálovém střetnutí Poháru UEFA proti Anderlechtu Brusel nepostavil do základní sestavy, protože si vzal do hlavy, že mu Bičovský před tím prodal ligový zápas.
„Mně do očí nikdy nic neřekl. Ale když se na to člověk logicky podívá, musel bych být idiotem prvního řádu, abych prodal ligový zápas. Vždyť jsme hráli o titul, který byl prvním v mé kariéře a prvním v historii Bohemky. To bych musel být opravdu magor," brání se i po čtyřiceti letech Pospíchalovu nařčení. „Nějak to tehdy bylo. Moje věc to ale nebyla, šlo o kolektivní dohodu."
Bičovský se po čtyřiceti letech vrací ale třeba i ke světovému šampionátu v roce 1982 ve Španělsku a prozrazuje, jak to tehdy v československé reprezentaci chodilo a jaké vztahy v ní panovaly na Mundialu, který dopadl pro národní tým tak neslavně.
Je toho prostě spousta, na co přišla řeč v dalším díle Kopaček na hřebíku. Proto určitě stojí za poslech...
