Článek
Nedostal ale ani jediný, protože tehdejší tělovýchovní a komunističtí funkcionáři Dobiašovi přestup do kapitalistické ciziny zatrhli. Zůstal mezi trnavskými „Bílými anděly", s nimiž získal ve federální lize pět mistrovských titulů, a samozřejmě v československé reprezentaci, se kterou se stal v památném Bělehradě 1976 mistrem Evropy.
A guldeny, které se mu rozplynuly před očima, mu musel nahradit český křišťál, který pašovali za hranice a tam prodávali. I o tom ostatně vypráví Karol Dobiaš v dalším díle podcastu Kopačky na hřebíku.
„Nepustil mě Himl, nechť je mu země lehká. A to jsem měl v nachystané smlouvě i klauzuli, že mohu jezdit dál reprezentovat," připomíná Dobiaš prvního muže československé tělovýchovy Antonína Himla, který přestup trnavského Besta, protože tak se pravému obránci Trnavy pro jeho dlouhé vlasy až na ramena říkalo, nekompromisně zatrhl.
A po světovém šampionátu v roce 1970 v Mexiku, kde československá reprezentace prohrála všechny tři zápasy a doma z fotbalistů udělali psance a vyděděnce, už na přestup do kapitalistické ciziny nebylo vůbec pomyšlení.
Zvlášť po aféře Puma - Adidas, která je s mistrovstvím světa spojená.
„My z Trnavy jsme obouvali kopačky Puma, Karol Jokl a hráči Slovanu měli adidasky. A za vším stálo jen to, že jsem od Tona Malatinského dostal sto dolarů, že jsem v pumách hrál," vzpomíná Dobiaš na závist funkcionářů, která zmíněnou aféru vyvolala. A to jen proto, že bývalý trnavský trenér měl vazby na firmu na jednoho ze znesvářených bratrů Dasslerů Rudolfa vyrábějící Pumy a reprezentanti hrající v pumách proto od něho dostali kapesné.
„Měli jsme v Mexiku dobrý mančaft, ale ke konci zápasů už jsme nemohli vůbec dýchat," připomněl i vysokohorské prostředí v Guadalajaře, kam česká reprezentace dorazila na poslední chvíli a v nadmořské výšce 1600 metrů doplatila na nedostatečnou aklimatizaci.
A jak to bylo v Mexiku s údajnými hádkami mezi Čechy a Slováky? Se sporem Adamce s Kvašňákem, který z nich bude v mužstvu kápem a bude mu šéfovat?
I na to Karol Dobiaš odpovídá v podcastu Kopačky na hřebíku.
Vypráví ale i o evropském šampionátu v roce 1976 v Jugoslávii, odkud si přivezl titul mistra Evropy, o odměnách za bělehradské zlato, o třaskavém přestupu z Trnavy do pražských Bohemians, po němž se stal nejen pro Trnavu, ale i pro celé Slovensko zrádcem a Jidášem, stejně jako o angažmá v Belgii, kam směl odejít v Kristových letech na sklonku kariéry.
Karol Dobiaš se ale nevyhýbá ani vzpomínkám na to, jak pašovali s klubovými i reprezentačními spoluhráči do ciziny šampus, alkohol nebo český křišťál, aby si trochu přilepšili a měli třeba alespoň na pohledy, které posílali domů.
„Z šestidílné sady křišťálových skleniček se cestou dvě rozbily, ale i ty čtyři jsme prodali. Sváťa Bouška jednou vyvezl šestiramenný lustr. Museli jsme ho samozřejmě rozebrat, aby se nám, vešel do kufrů. Jenže když jsme ho složili, vyšel nám z toho pětiramenný. Ale i ten jsme prodali," sype ze sebe historky, které se v dnešní době zdají až neuvěřitelné.
Jenže tak to před pádem komunismu v Československu skutečně chodilo. S přestupy do ciziny, stejně jako s pašováním artiklů, které se za hranicemi směňovaly za dolary, marky, guldeny.
I proto stojí další díl Kopaček na hřebíku za poslech.