Do beden naházel milion či dva, skončil za katrem, o půlnoci si přišel půjčit sto tisíc. Zpověď syčáka Řízka

„Měl jsem tehdy utrženou achilovku, nehrál jsem a základní plat za moc nestál. Už ani nevím, na co jsem ty peníze potřeboval. Nejspíš na bedny, možná na útratu v hospodě. Anebo na splátku auta,“ přemýšlel Marian Řízek v dalším díle Kopaček na hřebíku, proč se k Hrdličkům vypravil tak pozdě v noci.

„Ale pamatuji, že pan Hrdlička tehdy spustil: ,Syčáku, copak si myslíš, že nosím tolik peněz po kapsách ?!“ Nenechal jsem vyvést míry a říkám: ,Po kapsách ne, ale v šuplíku je třeba máte.‘ Jen se zasmál a povídá: ,Ani v šuplíku. Ale zítra přijď.‘ Přišel jsem a on mi těch sto tisíc půjčil,“ pustil se řízný stoper do upřímné zpovědi, během které líčil svou fotbalovou kariéru i život plný peripetií a nejrůznějších eskapád.

„Doba byla jiná. Nebyli jsme tolik kontrolovaní jako dnešní kluci, takže vždycky nějaká akce proběhla. A jednou za tři neděle zůstávali v Teplicích i Pražáci a vyráželi s námi na pivo, kde se dělala parta. Chodívali jsme do baru k Pepovi Vojtkovi a ten okamžitě sundával své zlaté desky, když nás viděl,“ vzpomínal Marian Řízek na proslulé teplické kalby, o kterých se vyprávěly celé příběhy a které k divokým devadesátým leetům neodmyslitelně patřily. Třeba když se celé teplické mužstvo vypravilo do Prahy do hospody, kde točil brácha Michala Bílka, který na Stínadlech tehdy hrál.

„Pevné jádro tam vydrželo dva dny,“ připomíná Řízek své největší parťáky, s nimiž se něco navyváděl. „Ale i proto alchymie v kabině fungovala, vyhrávali jsme a skončili v lize druzí za Spartou.“

Při zmínce o druhé příčce Teplic v ligové sezoně 1998/99 došlo i na historku s obrovským hřebíkem, který Řízek po výhře nad Slavií zajišťující Severočechům účast v kvalifikaci o Ligu mistrů zarazil do trávníku před lavičku Slavie, na níž seděl trenér Jaroslav Hřebík. I o ní se Marian Řízek u mikrofonu Sportu.cz rozpovídal a vylíčil, jak se všechno zběhlo.

A stejně otevřeně vyprávěl o potížích s nadváhou, které měl po celou fotbalovou kariéru.

„Přivedli trenéra Pešiceho a hned na prvním tréninku v Proboštově mě sepsul, že jsem vyžraný jako prase. Dal mi tři neděle, abych shodil osm kilo. A já jich shodil čtrnáct. Pak přišel první zápas v Příbrami, já dal gól a na druhý jsem nahrál Verbířovi, přesto jsem neměl pokoj a kila navíc jsem měl na talíři pořád. Kilo nadváhy za nás bývalo za dva tisíce a já na pokutách běžně platil i dvacet tisíc. A to mi vždycky ještě nějaké kilo odpustili.“

Pokuty za kila navíc představovaly ale to nejmenší. Daleko víc peněz spolkly bedny. Tedy jednorucí bandité. Nebo herní automaty, chcete-li.

„Určitě něco přes milion do nich spadnul. Možná dokonce dvě mega. Nikdy jsem to nepočítal. Jednou jsem od pana Klause slyšel, že se peníze mají točit, a tak jsem je točil. Byl jsem schopen jezdit hodinu po Ústí a hledal hernu, kde nebyli lidi. Tam jsem si sednul, povídal, popíjel a krmil bedny. Ale jakmile se uvnitř objevilo deset lidí, šel jsem jinam.“

Během zpovědi došlo i na vězení, do kterého Marian Řízek musel pro neplacení alimentů.

„Mohl jsem je platit, ale šel jsem hlavou proti zdi a raději šel do basy. Hlavně kvůli tomu, co se dělo kolem mého syna, kterého u pantáty hrozně utlačovali. Vždyť my jsme ho s bráchou dokonce unesli. A z koupaliště k tomu. Dostal jsem sedm měsíců, ale v Oráčově jsem si odseděl jen půlku. Pak mě pustili, ale i tak to byl mezi vrahy, feťáky a podobnými existencemi očistec. A o bachařích ani nemluvě.“

Kopačky na hřebíku s Marianem Řízkem jsou naplněné až po okraj vším, co s fotbalem zažil, co ho potkalo a čemu často chodil sám naproti.

V Teplicích, v jejichž dresu okusil ligu až ve třiceti, ale třeba i během vojákování v Bechyni, ve Štětí, Roudnici, nebo ve Slušovicích, kde také hrával. Rázný stoper, který byl ve vzpomínaném roce 1999 vyhlášen při fotbalové slávě na pražském Žofíně nejlepším obráncem ligy, vzpomínal u mikrofonu Sport.cz na své spoluhráče, stejně jako třeba na trenéry Cermana, Ščasného, Jurana, Jarábka nebo Pešiceho, a přidával spoustu historek, které s nimi prožil.

A stejně tak vzpomínal na Františka Hrdličku, který ho na ligovou scénu přivedl a pro syčáka, darebáka, ale také chlapa s velkým srdcem Řízka měl slabost.

„Každé mužstvo potřebuje takového rošťáka, který neumí prohrávat a na hřišti bojuje ze všech sil,“ vysvětloval a přidával, že kdyby to měl Marian v hlavě víc srovnané, mohl to dotáhnout daleko.

„Možné to je. Dnes bych se nejspíš choval jinak, ale nejspíš bych se moc nezměnil. Mně stačilo pár tisícovek a byl jsem spokojený,“ přitakával člen teplické síně slávy v Kopačkách na hřebíku, které si nejen kvůli zmiňovaným zážitkům a historkám, ale především otevřené zpovědi Mariana Řízka určitě poslechněte.