Ani Pavol, ani Michalík. Penaltový mág o Bělehradu, Panenkovi, Baníku, nulách i jménu, které mu komolili

„Tak už to ve fotbale chodí, smůlu prostě střídá štěstí a naopak. Já sice o zmíněné turnaje přišel, ale pro mě bylo štěstím už to, že jsem se dostal do ligy. A k tomu do ostravského Baníku, v jehož bráně jsem pět let nechyběl ani minutu,“ odmítá odchovanec Dukly Banská Bystrica Pavel Michálik, že by ho snad ve fotbalové kariéře provázela jen samá smůla.

„Vždyť já i do Bělehradu na mistrovství Evropy nakonec odletěl. A i v nominaci na finálový zápas s Němci jsem byl, takže zlatou medaili mám také doma. Trenér Ježek mě už během soustředění ve Vysokých Tatrách připravoval na roli náhradníka, který by šel na hřiště ve chvíli, kdyby snad došlo na penaltový rozstřel. V Bělehradu na něj došlo, jenže dva hráči už během utkání střídali a víc změn v sestavě tehdy povoleno nebylo. Takže jsem se na zlaté rozuzlení díval jen z lavičky,“ připomíná v dalším díle Kopaček na hřebíku Pavel Michálik, že ve zlatém bělehradském týmu měl své místo a byl připraven zasáhnout.

Logicky, protože měl pověst penaltového mága.

Z dvaadvaceti penalt, které proti němu na ligové scéně zahrávali nejrůznější exekutoři, jich dokázal zlikvidovat rovný tucet. Víc než padesátiprocentní úspěšností se nemůže pyšnit žádný jiný gólman v ligové historii. Autorovi legendární bělehradské penalty Antonínu Panenkovi zlikvidoval dokonce dvě penalty v jednom zápase.

„To Tonda přehání. Dva pokutové kopy jsem mu skutečně chytil, ale šlo o dva různé zápasy. Tehdy ve zmiňovaném střetnutí na Bohemce šel kopat penaltu jako první, ale nedal. Rozhodčí ovšem nechal penaltu opakovat, takže se k ní postavil Bičovský a i jemu jsem ji lapil,“ s úsměvem vzpomínala legenda ostravského Baníku u mikrofonu Sportu.cz na zápas, v němž čaroval.

Na Bazalech kouzlil celá dlouhá léta. Pod Tomášem Pospíchalem, který si ho v Banské Bystrici vyhlédl a do Baníku přivedl, stejně jako pod Jiřím Rubášem a poté Evženem Hadamczikem, dvěma trenéry, pod jejichž vedením slavili ostravští fotbalisté - a Michálik mezi nimi - tři mistrovské tituly.

„Pospíchal byl jedním z nejlepších trenérů, které jsem zažil. Trochu podivín, protože na něm člověk nikdy nepoznal, kdy se hněvá a kdy chválí, ale on položil základy Baníku, který pak získal tři zmiňované mistrovské tituly,“ vracel se Michálik u mikrofonu Sportu.cz na samý počátek kariéry.

Samozřejmě že přitom vzpomínal i na své spoluhráče. A také na Františka Schmuckera, další z brankářských legend Baníku.

„Mně bylo třiadvacet, jemu jen o deset let víc, takže mohl klidně dál chytat. Žádnou řevnivost nebo snad zášť jsem ale od něho nikdy nepocítil. Naopak se mi snažil neustále pomáhat a uklidňovat, prostě chlap, na kterého nedám dopustit.“

V dalším díle Kopaček na hřebíku došlo ale pochopitelně i na tažení Baníku pohárovou Evropou a velké zápasy, které Michálik na evropské scéně odchytal.

Třeba v sezoně 1974/75 v Poháru UEFA proti Realu Sociedad San Sebastian, což byl druhý celek španělské ligy, nebo o dva měsíce později na stadionu v Neapoli, která byla tehdy druhá v italské lize a na jejímž hřišti vyhrál Baník 2:0.

„Tvrdili, že v Neapoli jsem odchytal životní utkání a podal nejlepší výkon kariéry. Ale pro mě byly nejlepšími zápasy všechny, které jsme vyhráli. Třeba když jsme rok na to porazili v Poháru mistrů na Bazalech 2:1 mnichovský Bayern. A to tehdy proti nám hráli Beckenbauer, K.H. Rummenigge, Uli Hoeness, Gerd Müller, Sepp Maier,“ usmíval se u mikrofonu Sport.cz Michálik při reminiscenci na nejslavnější výhru Baníku, kterou tehdy sledovalo na Bazalech 32 tisíc diváků.

Michálik ale neuhýbal ani před otázkami na zápasy, které se mu nepovedly. Třeba na semifinálový duel Poháru vítězů s Fortunou Düsseldorf, kdy mu dal gól z velké dálky Zewe a Baník si vysněné finále s Barcelonou nezahrál.

Došlo samozřejmě i na angažmá v Řecku, kde ostravská brankářská legenda prožila přes deset let. Pět a půl rolku jako brankář, pět dalších jako trenér gólmanů. I do Klubu ligových brankářů během angažmá v Panserraikosu vstoupil.

„Uvádějí, že mám odchytaných 101 zápasů s nulou, ale ve skutečnosti je jich víc. Tehdy Klub brankářů vznikal, takže chtěli, abych poslal zápisy ze zápasů, ve kterých jsem v Serresu udržel čisté konto. Požádal jsem proto sekretáře Panserraikosu, aby jich našel tolik, aby to vydalo na požadovanou stovku. Poslal do Prahy pro jistotu o jeden víc a dál už nehledal. Mně to stačilo na odznak s pořadovým číslem sedm, i když těch nul mám v řecké lize o něco víc.“

A jak je to se jménem a příjmením Pavla Michálika, které po celá desetiletí novináři komolili a psali a vyslovovali ho jako Pavola Michalíka? I to on sám v Kopačkách na hřebíku uvádí na pravou míru.

„Žádný Pavol, žádný Michalík. V rodném listě mám psáno Pavel Michálik. Nikdy jsem se ale neozval, nikdy jsem nic nenamítal, že mé jméno všelijak komolí. Ono se to Michalík lépe vyslovovalo a pro novináře to bylo přijatelnější. Mně na tom nesešlo, já byl šťastný, že mohu chytat ligu.“