Anglické stříbro už zrezivělo, přemítá Horňák, z čeho je medaile z Eura vyrobená, a vzpomíná Denílsona i přestup do Viga

„Chtěl jsem té střele zabránit, ale nemám tak široká lýtka, jako třeba Jirka Novotný, abych míč zastavil. Lehce jsem ho tečoval, ale Petr Kouba už z toho byl asi trošku rozhozený, takže nezareagoval,“ povzdechl si Michal Horňák v dalším díle Kopaček na hřebíku, když přišla řeč na anglický šampionát.

Alespoň stříbrná medaile mu jako vzpomínka na tažení Anglií z Manchesteru až do londýnského Wembley zůstala. Na rozdíl od některých spoluhráčů, kteří o ni přišli.

„To já ji mám schovanou a občas se na ni i podívám. Ale to jen proto, abych se ujistil, jestli je pořád na stejném místě. Musím však říct, že po těch letech nějak zrezivěla, takže vlastně nevím, zda je opravdu ze stříbra,“ prozrazoval Michal Horňák u mikrofonu Sport.cz, že zub času zapracoval i na medaili pro vicemistry Evropy.

„O medaile, poháry či trofeje připomínající fotbalovou kariéru ale nejde. Daleko cennější, a hlavně krásnější jsou vzpomínky. A že jich za ta léta bylo. Třeba právě na Anglii, kde nás před finálovým zápase s Němci připravovali na setkání s Jejím Veličenstvem královnou. Já tehdy angličtinu vůbec neovládal, takže když se u mě zastavil královnin manžel a ptal se, jak se cítím, zmohl jsem se jen na slovo fajn.

Anebo na Rijád, kde všechna zúčastněná mužstva bydlela v jednom hotelu. S Brazilci jsme se potkávali u snídaně, u večeře, ve výtahu. Ostatně, Pavel Kuka si přímo ve výtahu vyměnil s jedním z Brazilců teplákovou soupravu. Oni tam přijeli se všemi hvězdami a bylo báječné sledovat, jak se baví fotbalem, stejně jako životem,“ ohlížel se za kariérou, která byla spojena de facto jen se Spartou.

Přitom i on mohl zamířit do ciziny. Po mistrovství Evropy o něho měl enormní zájem španělský klub Celta Vigo.

„Celta Vigo byla skvělá adresa, protože v té době se pohybovala mezi nejlepšími kluby španělské ligy. Mně vyšel evropský šampionát, formu jsem měl jako hrom, takže nabídka k přestupu se na Spartě skutečně objevila. Jenže jsem měl smůlu. Po Euru odcházeli do zahraničí Pavel Nedvěd, Petr Kouba, Roman Vonášek a někteří další kluci a pan Rezeš, jehož rodina v té době vlastnila Spartu, řekl rezolutní ne. Měl totiž sen, že se Spartou vyhraje Ligu mistrů. A nejspíš nešlo jen o sen, protože on měl skutečně velké ambice. Až megalomanské. Champions League vyhrát chtěl, což se samozřejmě nepovedlo,“ prozradil Michal Horňák, proč na Letné nakonec zůstal a v jejím dresu posbíral deset mistrovských titulů.

Vzpomněl přitom i na jednu příhodu, která druhého nejbohatšího Slováka devadesátých let Alexandera Rezeše výstižně charakterizovala.

„Před zápasem Ligy mistrů s Dortmundem přišel a znovu začal s tím svým snem. Zase jsme slyšeli, že se Spartou vyhraje Ligu mistrů. Druhý den jsme nastoupili proti Borussii, dostali jsme od ní tři góly a z Ligy mistrů jsme vypadli.“

Michal Horňák vzpomínal ovšem nejen na velké turnaje a zápasy, které hrál v reprezentačních barvách či dresu Sparty, ale i na útočníky, které hlídal. Třeba na Brazilce Denílsona, s nímž se potkal na Konfederačním poháru FIFA v roce 1997 v Rijádu.

„Tehdy už jsem byl vicemistrem Evropy, ale Denílson byl v té době nejdražším fotbalistou planety. A v Rijádu si v utkání Konfederačního poháru dovoloval neuvěřitelné věci. To byl vítr, jak s námi točil. A nejen se mnou. Bránili jsme ho nakonec ve dvou nebo i ve třech, ale on si s námi stejně poradil. Proti tak technickému fotbalistovi jsem od té doby už nehrál. Obrovská škola, kterou mi dodnes připomíná dres, který jsem si s ním vyměnil.“

Samozřejmě že přišla řeč i na fotbalové začátky Michala Horňáka, na jeho taťku, který hrával za Vsetín a svému synovi dal potřebné fotbalové základy. Dokonce s ním jel i na první trénink do Prahy, když o něho projevila Sparta zájem.

„Dopisem, zatímco slávistický trenér Vlasta Petržela a předseda pan Epstein jezdili pravidelně k nám domů. Nejdřív za taťkou, který se ovšem na můj přestup do Edenu tvářil rozpačitě, takže to pak Epstein zkoušel u mamky. Vozil jí květiny a všelijaké dárečky, ale stejně nepochodil. Taťka byl a je sparťanem, takže jakmile přišel dopis z Letné, že by o mě měli zájem, bylo rozhodnuto a my jeli do Prahy.“

V Kopačkách na hřebíku ale zákonitě musela stočit řeč i na trenérskou kariéru Michala Horňáka. Na jeho působení ve Spartě, kde dvakrát dokonce zaskakoval v roli hlavního trenéra. To ovšem v dobách pro Spartu zlých, kdy si sám uvědomoval, že jde o provizorní řešení a on jako sparťan tělem a duší prostě musí vypomoci.

„Vždycky jsem něco lepil, když nastal nějaký problém. Samozřejmě to byla čest a zároveň velká zodpovědnost vést Spartu jako hlavní trenér, ale protože jsem věděl, že jde jen o dočasné řešení, necítil jsem takový tlak.“

O to větší překvapení přišlo letos v létě, kdy se sparťanská ikona Michal Horňák objevila na pražské Julisce v roli asistenta Dukly Petra Rady.

„Beru to jako velkou příležitost a výzvu, protože učit by se měl člověk v každém věku. Petr Rada je velkým odborníkem, jehož práci uznávám, takže spolupráce s ním pro mě představuje školu a nové zkušenosti,“ vysvětluje přestup k ligovému nováčkovi a netají, jak už se těší na derby se Spartou ve třetím podzimním kole.

A že by se snad obával reakce sparťanských fanoušků?

„Nevím, proč bych se měl obávat nějaké jejich averze. Vždyť jsem ve Spartě prožil celý fotbalový život a byl jsem tam i jako trenér,“ zůstává v klidu Michal Horňák, jehož vzpomínání a vyprávění v dalším díle Kopaček na hřebíku rozhodně stojí za poslech.