Adrenalin mu nechybí. Lavička o kariéře, konci s trénováním, ale i snu, který se mu nejspíš nesplní

Definitivní rozhodnutí? Opravdu konec s trénováním? Napořád? Navždy?

„Nikdy se sice nemá říkat nikdy, ale tento krok vnímám jako přirozený proces a naplnění mé kariéry. Nejprve hráčské, poté trenérské,“ ujišťuje šedesátník Vítězslav Lavička, že se mu nová funkce líbí a práce ho naplňuje.

„Ve Spartě jsem toho dost prožil jako hráč i jako trenér, funkci ředitele akademie proto vnímám jako třetí kapitolu působení v klubu, který mi napořád zůstal v srdci. Hodně věcí je pro mě nových, spoustu trenérských postřehů a zkušeností mohu naopak koučům i hráčům ve strahovské akademii dát,“ svěřoval se Lavička u mikrofonu Sportu.cz s první dávkou nasbíraných pocitů v novém prostředí a nové funkci.

V Kopačkách na hřebíku se ale samozřejmě nemluvilo jen o sparťanské akademii a nové životní etapě Vítězslava Lavičky, který jako hráč získal se Spartou sedm mistrovských titulů a osmý přidal v roce 2014 jako její hlavní trenér. Dlouhých devět let pak čekal celý sparťanský národ, než přijde titul další.

„Letošní mistrovská sezona i ta naše před devíti lety si byly v mnohém podobné. Ani my jsme nezačali dobře, hned po dvou zápasech s Häckenem jsme vypadli z evropských pohárů a octili se na kříži. S hráči jsme se tehdy shodli, že se klubu a sparťanským fanouškům můžeme revanšovat jedině tím, že budeme šturmovat tak, abychom získali titul. A my získali nejen titul, ale vyhráli jsme i domácí pohár a Superpohár. Jediné, co mě při vzpomínce na tuto sezonu mrzí, je, že jsme nezanechali markantnější stopu v pohárové Evropě,“ vzpomínal v dalším díle Kopaček na hřebíku Vítězslav Lavička na sezonu 2013/2014, kdy pro Spartu získal jako trenér treble.

Vzpomínal ovšem i na své začátky v Plzni, kde jako šestnáctiletý teenager debutoval v nejvyšší soutěži po boku Čalouna, Formana, Sloupa, Šilhavého, ale i třeba na to, jak se zrodil jeho přestup do Sparty.

„Bylo to obrovské překvapení, když k nám do Plasů přijel trenér Václav Ježek s tehdejším asistentem Vladimírem Táborským. Pro mě, pro celou naši rodinu. Nabídla se mi šance na posun v kariéře, protože pan Ježek vracející se z působení v Holandsku nastiňoval představu, jak chce poskládat tým Sparty a jakou roli v něm budu mít,“ líčil Lavička u mikrofonu Sportu.cz, jak moc ho oslovilo hned první setkání s trenérským velikánem Ježkem.

„On byl skutečně velkou posobností. Náramný psycholog, velký odborník se zkušenostmi z tuzemska i Holandska, trenér, který uměl hráče pohladit, ale také setsakramentsky prásknout bičem, když to bylo potřeba.“

Pochopitelně přitom zazněly i vzpomínky na velké zápasy Sparty v pohárové Evropě. Třeba na vítězství 3:2 nad Realem Madrid na Letné či třeba na remízu 1:1 na Santiago Bernabéu a postup.

„Tahle vzpomínková stopa je nejhlubší. Na Letnou, kde nás hnalo 35 tisíc diváků, na Madrid, kde mě střídal Tomáš Skuhravý, který se postaral o vyrovnávací gól a vyřazení Realu.“

V Kopačkách na hřebíku došlo i na Lavičkovo hostování v Hradci Králové, kam se šel po vážném zranění rozehrát, a nakonec pomohl Votrokům postoupit do ligy, řeč se stočila i na působení v Bohemians, kde se bojovalo naopak o záchranu.

„Připadalo mi to mnohem obtížnější než hrát o titul, protože jsme byli pod tlakem, který se stále stupňoval. Zajímavé angažmá. Nová škola a nová zkušenost. Vzpomínky na Klokany kalí jen to, že jsem si v závěru angažmá zlomil nohu a na delší dobu z fotbalu vypadl,“ vracel se současný ředitel strahovské akademie ve vzpomínkách o třicet let zpátky.

Mimochodem - věděli jste, že vyhlášený slušňák a fotbalový gentleman dostal právě v dresu Klokanů jedinou červenou kartu ve své ligové kariéře? I na ni v Kopačkách na hřebíku vzpomíná.

Vzpomíná ale i na trenérské štace v Chrudimi, ve Spartě, na Žižkově, Liberci, ale i v australském Sydney, polské Vratislavi i u reprezentace Kuvajtu.

A jsou to zajímavé vzpomínky, které stojí za poslech. Vždyť Vítězslav Lavička získal jako trenér mistrovský titul nejen se Spartou, ale i s Libercem či třeba v Austrálii s FC Sydney.

O to větší překvapení, že v šedesáti s trénováním skončil. Vždyť se přece říká a tvrdí, že trenéři zrají jako víno. Že by Vítězslav Lavička skutečně neměl žádný trenérský sen?

„Jeden jsem měl, ale ten se mi už asi nesplní. Ale ve smlouvě podepsané se Spartou je přesto obsažena jedna klauzule, kdyby snad…“ naznačil Vítězslav Lavička, že se skutečně nemá říkat nikdy.

Zaposlouchejte se do jeho příběhu a vyprávění, tato epizoda Kopaček na hřebíku za to stojí.