Bronzovou kopačku nedostal, o ryzím zlatu nevěděl. Kanonýr Daněk nejen o Innsbrucku, Happelovi a Venglošovi

V Brunšperku v podhůří Beskyd, kde se po návratu z rakouského angažmá usadil, tak v jeho fotbalové síni slávy nejcennější individuální trofej chybí.

„Ono to tehdy v jednadevadesátém roce bylo v dostizích za Zlatou kopačkou celé nějaké podivné. Já měl smůlu, protože šest kol před koncem ligy mi v zápase s Rapidem zlomil soupeřův stoper zánártní kůstku a já musel pět zápasů vynechat. Konkurenti Darko Pančev z CZ Bělehrad a Tanju Çolak z Galatasaray toho samozřejmě využili a předstihli mě. I soupeři jim byli nápomocní, aby dali co nejvíc gólů. Nebylo proto divu, že francouzští pořadatelé hned po tomto ročníku soutěž zrušili a obnovili ji až po pár letech, kdy přišli s novými pravidly. Spravedlivějšími, protože každá ligová soutěž dostala bodový koeficient podle své kvality a náročnosti. A podle něho se vypočítávala i tabulka střelců,“ vzpomíná Václav Daněk v dalším díle Kopaček na hřebíku, jak to v evropském fotbale počátkem devadesátých let chodívalo a proč se nakonec musel smířit s kopačkou bronzovou.

V síni slávy mu ovšem chybí ještě jedna trofej. V italském Viareggiu na tolik prestižním Karnevalovém poháru určeném juniorským celkům starého kontinentu se stal nejlepším střelcem turnaje a jako cenu dostal kopačky.

„Nádherné. Kožené, ručně šité. Jenže místo, abych je dal do vitríny nebo je pověsil na hřebík, aby mi tenhle střelecký primát připomínaly, obul jsem je a šel v nich hrát. Jenže to se nedalo. Tlačily, a navíc jsem cítil každý kolík v podrážce. Přitom jsem je samozřejmě zničil a musel je vyhodit,“ bere Václav Daněk i ztrátu téhle relikvie s úsměvem.

„Jedna vzpomínka na Viareggio mně ale přece jen zůstala. Medaile velká jako padesátikoruna, kterou jsme za vítězství v turnaji tenkrát dostali. Blyštila se, ale my všichni mysleli, že je to jen slitina nějakého kovu. Až po patnácti letech jsem zjistil, že je z ryzího zlata a že je na ní dokonce punc.“

Podobných historek a vzpomínek ze sebe sypal Václav Daněk nepřeberné množství. Na ostravský Baník, v jehož dresu získal ve federální lize dva mistrovské tituly a vystřílel si korunu krále střelců, stejně jako na Innsbruck, kde prožil nejlepší léta své kariéry. Vždyť pod Alpami slavil s Tirolem i rakouský titul, vítězství v Rakouském poháru, navíc se stal dvakrát nejlepším kanonýrem rakouské ligy.

„Ke zmiňovaným úspěchům, primátům a rekordům bych přidal ještě jeden – překonaný rekord Hanse Krankla. On dal na začátku ligového ročníku v prvních devíti ligových kolech pokaždé gól a vypadalo to, že o tenhle primát ho nikdo nikdy nepřipraví. Jenže já ho po příchodu do Rakouska trumfnul. Prvnch třináct zápasů a já se v nich pokaždé trefil. Krankl to nedokázal překousnout a do našeho vzájemného vztahu se to promítlo,“ potvrdil Daněk jen to, co o Kranklovi vykládali jeho spoluhráči i protihráči.

Na své jméno, postavení a rekordy byla legenda Rapidu moc a moc háklivá.

V Kopačkách na hřebíku se Václav Daněk rozpovídal i o svých spoluhráčích z Innsbrucku, stejně jako o legendárním trenérovi Ernstu Happelovi. A že těch zážitků bylo…

„On byl až patologickým hráčem. Jednou jsme měli zimní soustředění na Madeiře a on poslal svého mladého asistenta do kasina. Tři a půl hodiny musel sedět u stolů s ruletou a zapisovat všechna čísla, která padala. Happel přišel před půlnocí, prohlédl papíry, vsadil a vyhrál ohromný balík peněz. Při cestě k pohárovému zápasu do Finska chtěl vsadit 150 tisíc šilinků, což tehdy představovalo pomalu milion korun, na červenou. Byla to taková suma, že v celém kasinu tolik žetonů neměli, takže trenér celý ten objemný štos bankovek strčil do peněženky a odešel s nepořízenou.“

Stejně úsměvná byla ale třeba i vzpomínka na pohárovou prohru 1:9 na stadionu Realu Madrid a vše, co jí předcházelo. I do ní se zaposlouchejte, protože Václav Daněk vás s ní určitě pobaví.

Hořkou příchuť naopak mají vzpomínky na to, jak přišel o celou řadu reprezentačních startů i o účast na mistrovství světa.

„Stejně jako jsem měl problém s Kranklem, měl jsem ho i s reprezentačním trenérem Venglošem. V jednu chvíli to už ani Happel nemohl skousnout. A že on nikdy věci kolem jiných mužstev nekomentoval, natož aby snad za někoho z nás orodoval. Přesto se v jednom rozhovoru rozpovídal, že nechápe trenéra československého týmu. V Innsbrucku mu hraje Daněk, který se stal nejlepším střelcem rakouské ligy a on ho nebere do nároďáku. Vengloš mě nakonec pozval k přípravnému zápasu s Egyptem, který se hrál v Brně a postavil nás do útoku s Lubo Luhovým. Na tisíc procent jsem přesvědčený, že v tom byl záměr. My dva se vůbec neznali, na tréninku jsme spolu nebyli ani minutu, nenahráli jsme si jediný balon. Odepsal nás oba.“

V Kopačkách na hřebíku vyprávěl Danek samozřejmě i o krajně nevydařené štaci ve francouzském Le Havru, návratu do Innsbrucku, stejně jako o životu po kariéře. O trenérském angažmá na Bazalech, Karviné, Drnovicích, Banské Bystrici i třeba ve Fulneku, stejně jako o tom, jak moc je spokojený teď, kdy dělá strojníka v plaveckém bazénu doma ve Fulkneku a fotbal mu nijak nechybí.

A zase to byly zajímavé příběhy, které si určitě s chutí poslechnete.