Článek
V roce 2007 se stal poprvé mistrem republiky, i po patnácti letech bude v pátek v Hodoníně jasně největším favoritem své disciplíny. S cílem udržet si pozici ve světovém rankingu zajišťující start na mistrovství světa.
Přitom se toho za jeho život za dekádu a půl stalo tolik. Bronz a zlato z mistrovství Evropy na šedesátce. Trable s achilovkou, které neměly daleko ve vyústění v podobě amputace nohy. Tříletá pauza a beznaděj, ohlášený a poté odvolaný konec kariéry.
Petr Svoboda při závodě na 110 m překážek při Memoriálu Josefa Odložila.
Velkolepý návrat na stupně halového mistrovství Evropy, do toho série dalších zdravotních trablů včetně kuriozit typu zranění při snaze zpacifikovat zloděje či vyhnout se dítěti, které vběhlo na dráhu. Plus sledovaná svatba i rozvod s tyčkařkou Jiřinou Ptáčníkovou a nyní vztah s překážkářkou Kateřinou Kodrovou, kterou označuje za svého anděla.
Svoboda zkrátka vždy, ať už chtěně, či nechtěně přitahoval zájem médií i veřejnosti, což podporoval i svými výroky. Nikdy se neschovával za fráze, vždy si kladl velké cíle.
„Měl jsem v sobě vždycky cíl být nejlepší. Odmala jsem si říkal, že ve mně asi něco je, protože když jsem chtěl, dokázal jsem běžet rychleji,“ vzpomíná nyní 37letý Svoboda, který k atletice přešel k fotbalu.
Učil se z vlastních chyb, ke svému dvacetiletému já by měl tolik rad… „Mrzí mě, že jsem spoustu aspektů profesionalismu neměl už tehdy. Jenže to se nedá předat, každý si tím musí projít sám,“ ví dnes.
Proto se za smolaře nepovažuje. Však je úctyhodné, kolik úspěchů dokázal se svou mnohdy křehkou tělesnou schránkou pod vedením Luďka Svoboda a nyní Daniela Hejreta posbírat. „Jsem hrozně šťastný, že jsem pořád tady. Mám nějakou medaili, super zážitky. A za hodně vděčím své přítelkyni,“ ujišťoval.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Není divu, že pokud zdraví vydrží, do atletického důchodu se ještě nechystá. Motivací je jeho třetí olympiáda v Paříži, tedy městě, kde evropským titulem získal svůj životní úspěch. „Na to bych byl pyšný, kdybych se tam ve 39 letech mohl postavit na start a nebyl to trapas,“ říká.
A pak? „Můj sen by byl ještě rok závodit a objet v Česku každý závod, co půjde,“ přiznává. I když by své atletické know how rád předával, v roli trenéra to nebude. „Obdivuju kouče v Česku, to jsou největší srdcaři. Za ty peníze to dělají kolikrát na úkor rodiny… Mně by to doma neprošlo, to už mi bylo oznámeno,“ směje se. Kam tedy bude směřovat? I o tom mluvil v podcastu Mixzóna.
