Vy nám tanky, my vám branky! Hokejisté se mstili za invazi

Pražské jaro 1968 bylo převálcováno pásy bojových vozidel invazní armády. Stopy kulek na fasádě Národního muzea byly stále dobře viditelné, dozníval šok z upálení studenta Jana Palacha a mezi lidmi se šířily strach a obavy z budoucnosti.

Hokejové mistrovství světa se na jaře 1969 mělo konat v Praze. Nastupující normalizační garnitura se ale obávala, že by se zápasy zvrhly v živelnou manifestaci protisovětských nálad a Československo se pořadatelství zřeklo. Národní tým, který na olympiádě v Grenoblu po dlouhé době porazil Sověty na velkém turnaji, musel na šampionát do Švédska.

„Byli jsme z toho nešťastní, zavládlo ohromné zklamání. Chtěli jsme lidem ukázat, co umíme. Tehdy se poprvé hrálo dvoukolovým systémem, a to nám dávalo ohromné šance i proti Sovětům," vzpomínal populární reprezentační kapitán Jozef Golonka.

O jeho oslavě olympijské výhry nad SSSR 5:4, kdy ležel a hokejkou tloukl o led, se mezi lidmi říkalo, že poslouchal, zda Sověti nezastavili ropovod... V hlavách hráčů však nebyla jen velká touha znovu porazit mužstvo státu, který Československo okupoval. Při přípravě v Jílovišti padaly různé návrhy, jak při nejočekávanějších zápasech na MS reagovat.

„Řekli jsme si, že nejlepší bude Rusy dvakrát porazit a pak, že já jako kapitán podám ruku jen rozhodčímu, abychom nedostali pokutu, protože na tu jsme neměli," líčil Golonka.

V hledišti stockholmského stadionu Johanneshov panovala nervózní atmosféra, na zápas dorazila spousta emigrantů, kteří se vytasili s připravenými transparenty. Návrh místního policejního prezidenta, aby se duel odehrál bez diváků, byl zamítnut a Československo v pátek 21. března slavilo výhru 2:0.

Výběr trenéra Jaroslava Pitnera následně zdolal Kanadu, Finy i USA a byl tu druhý duel se SSSR. Před ním si pětice Dzurilla, Suchý, Jiřík, Jaroslav Holík a Havel zalepila ‚komunistickou' hvězdu na státním znaku.

„Ty kluky jsem obdivoval. Vždyť tam byli hráči Dukly Jihlava a Rudé hvězdy Brno, vlastně státní zaměstnanci a šlo jim o existenci," prohlásil Golonka.

Hokejisté se až zpětně dovídali, co jejich výhra 4:3 způsobila. Troubící kolony, desetitisíce lidí v ulicích. Ale i vymlácená kancelář sovětské letecké společnosti Aeroflot, což jak se později zjistilo, byla připravená provokace StB.

Československo sice skončilo kvůli porážce 0:1 se Švédskem až třetí, ale fanouškům doma to nevadilo.

„Vybavuju si ten špalír lidí z letiště v Ruzyni až do centra města. Když jsem někam přišel do restaurace, tak jsem nikde neplatil, všichni mě plácali po ramenou a říkali, jak jsme to těm Rusákům nandali," vzpomínala 81letá slovenská legenda.

Už den po ‚Aeroflotu' ale vláda vydala usnesení o pražských událostech a hledali se viníci. Normalizátoři obviňovali televizního komentátora Vladimíra Váchu i hlasatelku Milenu Vostřákovou z rozdmýchávání antisovětské atmosféry.

„Vedle našeho domu sídlila Krajská správa SNB. Strávil jsem tam po návratu dva dny, kde mě nutili podepsat, že jsem jako kapitán zodpovědný za demonstrace. Tak jsem jim řekl, že já nebojoval za SSSR, ale za Československo. Některým politikům se ale nakonec podařilo eliminovat tlaky těchto prosovětských vyšetřovatelů a nechali nás být," oddechl si Golonka.

Komunistický režim, který rozprášil tým mistrů světa z roku 1949 a na dlouhá léta jich řadu poslal do vězení, už si o dvě dekády později na něco podobného netroufnul. Hokejové výhry nad SSSR v následujících dvaceti letech sice stále přinášely radost, už nikdy ale nezpůsobily takovou satisfakci jako v roce 1969. Dobová básnička to vyjádřila přesně: „Nevadí, že není zlato, ty dva pátky stály za to..."