Velký gólman i gentleman. Jak jsem poznal Čechína

Obdivuji jeho úžasnou dvacetiletou kariéru, během níž se dokázal stát jedním z nejlepších brankářů historie nejen českého, ale světového fotbalu. A stále jím je. Vážím si ho jako skvělého chlapa s obrovským rozhledem, daleko přesahujícím obdélník fotbalového hřiště. A také jako gentlemana a až neskutečného slušňáka. Nebudu psát o jeho fantastické fotbalové kariéře a úspěších, kterých dosáhl. To všechno znáte. Raději zavzpomínám na pár momentů, střípků, z osobních setkání a chvil, které jsem s ním zažil a které bych jen jako malé kamínky přidal do mozaiky obrazu Petra Čecha.

Poprvé jsem ho zaregistroval, když z Plzně přestoupil jako velký talent do Blšan. Tenkrát mě zaujal spíš tím, jak byl mladý, než jako velká posila klubu, kterému šéfoval velký fotbalový boss František Chvalovský. Velmi brzy jsem ho začal vnímat jako velký talent, a to i přes tři góly, které dostal při svojí premiéře na Letné coby nová blšanská jednička. Sparta ho vzápětí koupila a stal se nejdražším gólmanem v historii české nejvyšší soutěže, což platí dosud.

Na Letné zářil a vytvořil rekord 903 minut bez obdržené branky. Ukončil mu ho na Bohemce Marcel Melecký takovou dost nepovedenou střelou mezi nohy. Pamatuji si, že to Petr nesl statečně, ale pamatuji i na jeho smutné oči... Vždyť meta tisíce minut byla tak blízko. Pikantní je, že ač byl jedním z nejlepších brankářů v historii letenského klubu, nikdy s ním titul nezískal. Vše si vynahradil později. Brzy na evropském šampionátu jednadvacítek, na němž přispěl v roce 2002 ke zlatu i chycenou penaltou ve finále s Francií. Penalty, to on uměl.

Když poté Karel Brückner skládal svůj seniorský tým, jaký český fotbal od těch dob neměl, stal se dvacetiletý mladíček jedním z jeho základních kamenů. Přiznám se, že mne, a nejen mne, to trochu překvapilo, ale brzy se znovu prokázala genialita velkého fotbalového stratéga. Petr brankářsky doslova rostl před očima. A také lidsky.

V mnoha rozhovorech, které jsem s ním měl možnost udělat, jsem se ho ptal, jestli někdy mluvil sprostě. Vždycky se usmál a diplomaticky pravil, že někdy takové chvíle nastanou. Za těch dvacet let, co ho znám, jsem ho slyšel říct sprosté slovo jedinkrát... Bylo to v roce 2004 na evropském šampionátu v Portugalsku. Ráno, v den otevřených dveří, kdy novináři poprvé a naposledy na této akci směli v hotelu, v němž bydlela reprezentace, dál než na recepci, vyšel v bulváru článek o tom, že fotbalisté na šampionátu vyfasovali i kondomy, a hned se spekulovalo, co s nimi budou dělat... Hráče to naštvalo.

Šli jsme chodbou, na níž byly hráčské pokoje. Neviděli nás tam rádi. Petr šel před skupinkou novinářů. Jeden z velmi uznávaných fotoreportérů se ho zeptal, jestli si ho může vyfotit na pokoji. Petr jen pootočil hlavu a pronesl větu, která se stala legendární hláškou mezi novináři: „Ani hovno!" A kráčel dál. Řekl to tak upřímně a bezelstně, že i kolega, aniž by se moc rozčiloval, to vzal jako fakt.

Přitom je Petr profík každým coulem nejen na hřišti, ale i ve vztahu k novinářům a tak říkajíc i mimofotbalovým záležitostem, jež nejsou ani jeho povinností. Možností udělat s ním rozhovor po jeho přestupu do Chelsea není mnoho, ale vždycky, když jsme se domluvili, splnil vše na sto procent.

S dcerou, novinářkou a kolegyní ze Sport.cz, jsme napsali knihu Vítězové nad smrtí. Jsou v ní příběhy sportovců, kteří se dokázali vrátit na vrchol po těžké nemoci či vážném zranění. Jeden z příběhů byl také o Petrovi, který, jak víte, utrpěl frakturu spánkové kosti po střetu s kolenem protihráče. Málokdo věřil tomu, že Petr, který byl zrovna na srazu reprezentace, přijme roli jednoho z kmotrů knihy. Obrátil jsem se na jeho agenturu Sport Invest, její šéf Viktor Kolář mi řekl, že nemá nic proti, ale o Petrově volnu nerozhoduje, ať se s ním domluvím, vždyť se známe léta. Petrovi jsem řekl, o co jde. Jen pokýval hlavou a odpověděl: „Jasně, to je dobrá věc, v kolik a kde." A přišel.

A ještě dva střípky, jak se rodily rozhovory s ním. Když Chelsea vyhrála Ligu mistrů a Petr zneškodnil tři penalty, včetně rozstřelu. Kamarádovi Arjenu Robbenovi hned dvě... Po oslavách šel na doping. Bylo hodně po druhé hodině ráno, když absolvoval pouť kolem televizních štábů. Už pro něj běžel někdo z Chelsea, že autobus čeká... Hlouček v mixzóně čekajících českých novinářů strnul. To je konec. Byli jsme tu na výletě. Petr vyšel z chodby, všiml si českých novinářů a nekompromisně pravil: „Ještě vydržte. Támhle jsou čeští novináři, kteří přijeli kvůli mně. Nemohu je odmítnout." A strávil s námi minimálně čtvrthodinku. Prostě borec.

Zajímavý rozhovor jsme s ním dělali s bývalým kolegou Janem Krůtou po utkání Evropské ligy v hotelu vedle stadionu na Stamford Bridge. Chelsea těsně porazila Spartu, Petr absolvoval mixzónu. Předem domluvenou schůzku jsme tím pádem považovali za ztracenou. Byla jedna hodina v noci. Dali jsme si pivo v recepci, když se otevřely dveře a Petr přišel. Kolega nechtěně rozhovor oddálil dotazem, co říká na kriket, který zrovna běžel v televizi. Petr nám vysvětlil pravidla, řekl, že jeho spoluhráči ho sledují, on také, a vyjmenoval, kdo z nich ho jak umí. Po víc než půlhodině jsme se dostali k rozhovoru. Brali jsme to tryskem. Bylo skoro půl třetí, když jsme skončili. Nad našimi omluvami se jen pousmál: „Chlapi, to je přeci samozřejmost, v pohodě a dobrou noc." A odjel domů.

A ještě poslední. Nedělalo mu problém mne po rozhovoru kousek od tréninkového centra Chelsea odvézt na metro, když jsem spěchal na schůzku s velvyslancem Michaelem Žantovským. „Vlakem to nestihnete, vezmu vás na kraj Londýna na metro, dál by to nemělo smysl v těch zácpách, to vám jede skoro k velvyslanectví." Stihl jsem to.

Příběhů s ním mám spoustu. Vydaly by na knížku. Petr Čech je prostě skvělý gólman a gentleman. Držím mu palce a věřím, že z fotbalu nezmizí. V Anglii už do lepšího klubu téměř jistě nepřestoupí. Chápu, že do menšího se mu jako legendě Premier League a jejímu rekordmanu s 202 odchytanými nulami nebude chtít.

Asi ani návrat do naší ligy by nebyl tím pravým. Nemá to zapotřebí. Třeba po něm sáhne jiný velký klub mimo Anglii, Buffon ve čtyřiceti odešel z Juventusu do PSG. Možná z Petra bude slavný trenér, možná šéf klubu, manažer nebo i šéf českého fotbalu, což by bylo štěstí. Ať se jeho život bude ubírat jakýmkoliv směrem, přeji mu hodně štěstí a děkuji za všechny krásné chvíle, u kterých jsem s ním byl.