V mládeži kopal za Juventus či Spartu. Teď hraje na Maltě. Byl jsem mladý blbeček, přiznává Adamec

Upřímně jsem čekal, že z tak dobře rozjeté kariéry budu dál, teď jsem tak nějak pořád na začátku. Na Maltu jsem se dostal díky Martinu Hrubšovi, který tu kopal několik let. Nanovo jsem začal budovat své jméno a už jsem tu zůstal.

Fotbal na Maltě je rychlejší, protože tu není taková taktická vyspělost. Také je tu úplně jiný komerční zájem než v Česku. Oproti české lize tady hraje hodně cizinců od Španělů, přes Brazilce, Argentince až po Italy. Minulý rok tu hrál syn Paola Maldiniho či Cristian Zaccardo, který s Itálii vyhrál mistrovství světa.

To je strašně nevyzpytatelný. Když je super zápas, přijde i osm tisíc lidí, což je bomba. Ale jsou také zápasy, kdy ti přijde jen dvě stě fanoušků. Je to tu trochu jinak nastavený, než na co jsou diváci zvyklí v Česku. Hlavně komerčně není fotbal tolik prosazovaný.

To samozřejmě mají. Každý klub má svůj tréninkový komplex. Ale tím, že jsou všechny týmy od sebe vzdáleny řekněme 40, 45 minut, tak se nastavil takový systém, že se hraje na čtyřech nejkvalitnějších stadiónech. I proto aby soutěž měla svou úroveň a hrála se v nejlepších podmínkách.

Uživit se v pohodě dá. Pro Malťany je sice fotbal takový part-time job (práce na částečný úvazek), ale pro cizince je to z finančního hlediska stejné jako v Česku.

S otcem podnikáme v gastronomii a realitách. Ve fotbale jsem už zažil mnoho upside-downů (nečekaných zvratů) a nechci je opakovat. Člověk musí být připravený úplně na všechno. Proto jsem se vrhl i na tyto aktivity.

Nějak tak. Když jsem byl teenager, bral jsem neskutečný peníze a nevěděl jsem, co s nimi dělat. Byl jsem mladej blbeček a utrácel je za hlouposti. Třeba jsem je investoval do automatů, do bab nebo do zbytečně drahého oblečení. Po půl roce, když příjem skončil, jsem zjistil, že nemám ani korunu a musel jsem si půjčovat. V tu dobu jsem si uvědomil, že takhle to dál nejde.

To bylo v době, kdy jsem skončil bez mančaftu a šel jsem do třetí ligy v Rakousku. To jsem si uvědomil, že ten život okolo mladého fotbalisty je jen uměle vytvořený. Třeba tím, že se o tobě píše. Došlo mi, že je všechno moje chyba a vše si v hlavě urovnal.

Jo to jo. Už v 15 letech jsem ze Zbrojovky odešel na testy do Itálie. Byl jsem v Udine, v AC Milán, Interu Milán, Juventusu. Udine mě chtělo podepsat už za dva dny, což můj táta hned akceptoval, ale já jsem nechtěl brát hned první nabídku a chvíli jsem vydržel, což se vyplatilo, protože jsem za 14 dnů dostal nabídku z Juventusu.

Tak jasný (úsměv). Třeba hned druhý den jsem byl v posilovně vedle Del Piera. Jako dítě to vnímáš úplně jinak, než bys to vnímal teď. Já byl z těch velkých hráčů úplně poblázněný. V šestnácti jsem poprvé trénoval s áčkem Juventusu. Vedle tebe jsou hráči jako Buffon, Marchisio či Del Piero, to je něco neskutečného. A když se snažíš, poctivě děláš svou práci, postupem času vidíš, že mezi ně zapadneš.

Budu upřímnej, měl jsem poté nabídku na pět let, ale když ti ostatní lidé, kteří v životě něco dokázali, poradí, abys šel hrát raději za Spartu, tak je v šestnácti poslechneš, i když máš takovou nabídku, při které víš, že budeš hrát jinde na hostování. Přestupu nebudu litovat. Přece jenom jsem šel do nejlepšího českého klubu.

Po dvou měsících jsem si natrhl křižák a osm měsíců jsem nehrál. Po návratu se ukázala specifičnost českého fotbalu. Pan Hřebík mě schválně poslal na levého beka, i když jsem ho nikdy předtím nehrál. Viděl mě, jak na tom jsem. Bylo vidět, že místo pro mě není a snažil se mě dostat pod tlak. Chvíli jsem hrál taky za béčko, kde byl tehdy Martin Hašek, který ve mně probouzel strašně moc kuráže po tom zranění, co jsem utrpěl. Šlo vidět, že on by mě ještě chtěl, ale neměl hlavní slovo, což byl problém a byl to právě pan Hřebík, který tlačil na to, abych odešel ze Sparty.

Tenkrát jsem vůbec netušil, jakou má polská liga úroveň. Záhy jsem zjistil, že celkově je kvalitnější než česká.

Upřímně? Ne. Naopak. Když jsem šel na testy, tak první věc, co mi řekl, byla, že mě nebude hodnotit, protože by to vůči němu bylo strašně nerelevantní tím, že je Čech a já jsem Čech, takže mě hodnotili druzí lidé a ty mně za poločas řekli, že mě berou. V sezóně jsem hrál ale strašně málo, jen snad dvakrát na pár minut. Z toho jsem dal jeden gól, ale pak přišel nový prezident a nehrál jsem ani minutu. Ať si to lidé přeberou, jak chtějí, ať si vykládají, co chtějí, ale je to trošku divný. Po jedné sezóně jsem skončil.

Tehdy jsem byl v prdeli a podepsal jsem v třetí rakouský lize. To jsem si připadal jako největší troska, myslel jsem, že je konec kariéry a budu muset pracovat. Naštěstí pro mě mi pak pan Martin Hrubša pomohl na Maltu, kde jsem začal nanovo. Za tři roky jsem se stal jednou mistrem druhé ligy a teď s klubem hrajeme první.

To ne. Restart je tehdy, když se dostaneš na úplnej vrchol, jako třeba měl Milan Baroš nebo Vladimír Šmicer. V mém případě o restart nejde. Samozřejmě pořád v hlavě mám ty největší cíle, ale vzhledem k mým zkušenostem... (na chvíli se odmlčí). Radši jsem se naučil jazyky, začal pracovat, uvědomil si, že není vše jen o fotbale. Na jednu stranu se dá říct, že jsem zazdil rozjetou kariéru díky mému chování, ale na druhou stranu jsem aspoň dozrál a zjistil, že jsou mnohem důležitější věci než fotbal, a to díky tomu, že jsem spadl na držku.