Článek
Proč jste se rozhodli úplně nezavřít?
Kvůli klientele, kterou jsme si za roky vybudovali. Současnou situaci bereme jako nouzový stav, kdy se restauraci snažíme dělat spíš jako službu lidem, než abychom z ní měli byznys. Ten v současné době nehrozí.
Jak přesně tedy aktuálně fungujete?
Jedeme v nouzovém provozu. Lidi si k nám můžou přijít pro jídlo do krabičky, děláme i rozvoz po okolí. Jídelní lístek jsme pochopitelně museli zeštíhlit, máme omezenou nabídku. Vaříme jen ta jídla, která jsou nenáročná a levná pro rozvoz. Je to těžká doba, i když jednu výhodu, i když malou, přece jen má.
Miloslav Hořava (vlevo) s Josefem Jandačem na tréninku hokejistů Sparty.
Jakou?
Snažíme se aspoň provádět různé opravy a rekonstrukce, na které by při běžném provozu vůbec nebyl čas. Teď je na ně ideální prostor. Sice to jsou další investice, ale kdy jindy je udělat, když ne teď...
Kolik lidí ve svém penzionu a restauraci vlastně zaměstnáváte?
Hodně se to liší podle sezony. V průměru se pohybujeme okolo patnácti až dvaceti lidí.
Budete muset sáhnout k dočasnému propouštění zaměstnanců nebo snižování mezd?
Vůbec jsme o tom neuvažovali. V tomhle směru se k našim zaměstnancům snažíme být féroví, jestli to tedy je to správné slovo. I za této situace chceme, aby naši lidi měli jistotu.
Josef Jandač v době, kdy vedl českou hokejovou reprezentaci.
Jde tedy o jakousi solidaritu?
Nevím, jestli jde o solidaritu. Nevím, jak dalece to jsou zaměstnanci schopní ocenit, ale jde spíš o to, abychom s mým kolegou, který víceméně restauraci s penzionem řídí a provozuje, měli zameteno před vlastním prahem. Až se znovu spustí pracovní proces, ukáže se, jestli se zvýší i produktivita práce a lidé se tak odvděčí svým zaměstnavatelům, kteří se o ně v těžké době postarali.
Čekáte na pomoc od vlády, která v tomto týdnu schválila kurzarbeit pro firmy, na které dopadla omezení kvůli šíření koronaviru?
Čekáme, jak se k tomu vláda postaví. Zatím mi to z její strany přijde jako dost velké tápání. Pořád to jsou nějaké přísliby, ale nic konkrétního. Vláda sice schválila konkrétní opatření, ale čeká se na schválení Sněmovnou. Zaměstnavatelé nevědí, co přesně můžou čekat, jsme v nejistotě. Přitom výplaty se blíží, někdo dokonce potřebuje mít i průběžné zálohy. My ale naše povinnosti plnit budeme, i kdybychom měli jít do minusu. Nejdeme z měsíce na měsíc, nějakou finanční rezervu nebo polštář máme. Chceme si lidi udržet, protože už z dob před vypuknutím pandemie koronaviru víme, jak těžké je sehnat kvalitní kuchaře, číšníky, ale třeba i účetní. Takoví lidé jsou strašně vzácní.
Vážně?
Mladí to dělat nechtějí a střední generace, která byla zvyklá opravdu makat a pohybovat se v tomto oboru, malinko stárne. Ti lidé jsou unavenější, začínají mít zafačované nohy, ruce, kolena. Ta práce je totiž psychicky i fyzicky náročná.
Víte, jak dlouho jste schopní vyjít jen z vlastních finančních rezerv?
Mám takovou představu, a i jsem ji svým lidem řekl, že dva měsíce to jsme schopní takhle podržet. Teprve potom bychom řešili, co a jak dál. Věřím, že vláda se k tomu nějak postaví, protože tohle opravdu není pro firmy jednoduchá situace. Pokud vláda dostojí svému slovu, že část výplat vezme na sebe, rozmělní to náklady. Zatím mi ale slova vlády o refundaci platů přijdou dost populistická. Musíme platit i odvody za zaměstnance, což taky není úplně malá položka.
Jak dlouho, podle vás, ještě můžou současná vládní opatření trvat? Jak dlouho ještě budete muset jet v omezeném provozu?
Jsem přesvědčený, že současná opatření nemůžou trvat zas až tak dlouho, protože ekonomika by úplně spadla. Je jasné, že spadne i tak, ale aby vláda na sebe vzala břemeno, že by drtivou většinu platila tři čtyři měsíce, nebo dokonce půl roku? To prostě není možné.
Trenér Josef Jandač.
Takže váš odhad, kdy by se obchody nebo restaurační zařízení mohly zase otevřít?
Nedovedu si představit horizont delší než dva měsíce od zavedení současných nařízení. Myslím, že po Velikonocích se to posune do pozitivna. Udělají se třeba opatření, kdy se lidi pustí zpátky do práce. Stejně ale mám trošku pocit, že současná situace je někdy až moc vyhrocená do negativna.
Z jakého důvodu?
Na internetu jsem četl výborný článek od profesora Pavla Koláře. Absolutně se s ním ztotožňuju, že současná situace nejde podceňovat nebo zlehčovat, zároveň ale mám strach, aby si na ní tady někteří lidé nenaháněli laciné politické body. Někdy z toho malinko takový pocit mám. Pro nikoho to není jednoduchá doba, ale stoprocentně ji zvládneme. I díky lékařům v nemocnicích, kteří si zaslouží obdiv. Bohužel doteď nejsou ochránění natolik, jak by měli být. Což je s velkým podivem. Ale abychom se nebavili jen o tom, že „kdo nenosí roušku, není Čech, hop, hop hop".
Co tím myslíte?
Žijeme s rodinou na vesnici a mám zkušenost, že když se lidé potkávají, roušku nosí. Když jde člověk do lesa, sundá si ji, protože je sám, nikdo okolo něj není.
To snad nevadí, ne?
No jasně, jenže já jsem zklamaný z bonzování a práskání. Tohle už tady bylo za druhé světové války, když sem přišel Heydrich. O to víc teď obdivuju ty hrdiny, kteří seskočili s padákem, vystřelili Heydricha z křesla a ukázali odpor. Jenže ne všichni byli takovými hrdiny, dost lidí na sebe práskalo. A já mám pocit, že jakmile dneska někdo nenosí roušku, přestože široko daleko nikdo jiný není, hned se najdou tací, kteří už volají na policii. Tohle mě fakt nenechává klidným!
