Článek
Jsou z toho na hniličku.
Kluci u nás na vsi ještě víc, když jim radíte, aby po vstřeleném gólu tolik neřvali, protože obecní drbna Myslivcová má oči a uši všude a určitě by šla bonzovat na obecní úřad starostovi, že těch výrostků tam hraje fotbal nějak moc a on s tím přece musí něco udělat, když to odporuje vládním nařízením.
Vždyť přece ten chlap, jehož jméno jim zase až tak moc neříká, i když je to olympijský vítěz z Nagana, ale kterého teď propírají v televizi i na všech webech, jim přece vzkazoval, že musí vydržet, než tahle prachmizerná doba pomine. Dělá všechno proto, aby zase mohli na trampolínách metat salta, na gymnastickém koberci vyšvihnout rondáty a blbnout s kamarády, na hřišti řvát po každém gólu, jak se jim zachce. A na sjezdovce se zabalit do vajíčka...
Jen pozor, abyste děcka nebyla dole na hniličku.
Teď je z toho na hniličku on sám, i když za Hniličkovým nedělním teplickým excesem kulantně nazývaným pochybením byla docela určitě upřímná snaha, aby Týna, Kája, Linda i Šimon s Ondrášem mohli zase sportovat a blbnout, jak bývali v časech předkoronavirových zvyklí.
Bohulibý úmysl, jímž se všechno vysvětlí a ospravedlní, se ex post vždycky najde. I na narozeninových oslavách teplického podnikatele se dá přece v přítomnosti mnohých vlivných lobbovat. V zájmu sportu a dětí strádajících nedostatkem pohybu.
Těch především...
Jen by se v okolí hotelu Prince de Ligne nesměla potloukat nějaká tamní šmírující Myslivcová, která to práskne. Nikoli pouze starostovi, ale rovnou do novin.
Čert ale babu vem.
K docílení odpustku přece Milanu Hniličkovi stačí poslat padesát tisíc na charitu a vzdát se poslaneckého mandátu, který za pár měsíců beztak vyprší.
Funkce skoro ministerská tím bude zachráněna, protože když v Národní agentuře sportu držím v rukou páku finančního ropovodu a všichni jsou na mě víceméně odkázáni, mohu si být jistý, že žádný ze sportovních svazů nebude remcat, natož naléhat, abych rezignoval a odstoupil.
To tak, poštvat si mě proti sobě.
Vždyť v tuzemsku je víceméně zvykem, že podobné kauzy vyšumí do vytracena, jako bublinky z načaté lahve sektu. A co potom?!
Zvlášť, když jsem rozjel tolik smysluplných a pro sport životně důležitých projektů a dotačních programů, zejména, když mám na stole tak fundovaný průzkum atraktivity jednotlivých sportů, na jehož základě lze peníze porcovat.
Fotbal s hokejem se proti němu sice halasně ohradili, ale teď i jim sklaplo, protože jsou si vědomi, že na mém posouzení a rozhodnutí záleží, kolik jim z ropovodu NSA do svazového rozpočtu přiteče.
Nemluvě o tom, že ve světě tuzemského sportu má až příliš mnoho bafuňářů máslo na hlavě a soudní obsílky na cestě, takže proč by se ještě připomínali voláním po hlavě předsedy Národní sportovní agentury?!
I ta děcka, i v jejichž zájmu na privátní párty v teplickém hotelu Prince de Ligne Milan Hnilička docela určitě lobboval, ať si ostatně zvykají, že tak už to ve vyšší české společnosti prostě chodí. A ať si při povinné četbě klidně dál zaškrtávají citát jistého Samuela Langhorne Clemense: „Občas vážně nevím, jestli svět řídí chytří lidé, kteří si z nás utahují, nebo imbecilové, kteří to myslí vážně."
Dvanáctiletá Týna to udělala a slova Marka Twaina si zaškrtla.
Na sjezdovku se nedostala, takže dole pod svahem na hniličku nebyla, z Hniličky však na hniličku je.
Její kámošky a kámoši zrovna tak.
| Zdeněk Pavlis pracuje přes čtyřicet pět let jako sportovní novinář a publicista. Působil v redakcích Zemědělských a poté Zemských novin, Lidových novin, Svobodného slova a od roku 2008 publikuje na nejnavštěvovanějším českém sportovním internetovém portálu www.sport.cz. Celé desetiletí spolupracoval se slovenským fotbalovým týdeníkem Tip. Od roku 2001 je předsedou Klubu sportovních novinářů ČR. Napsal více než dvacet knih. Například: 50x Fotbalista roku, Čaroděj, Djoker Novak Djokovič, Josef Bican - Pepi, Klub ligových kanonýrů, Králové fotbalu, Petr Čech: Mr. Perfect, Zlatý míč, Gianluigi Buffon: superman Gigi. Je držitelem Ceny Egona Erwina Kische udělované českým a slovenským spisovatelům za literaturu faktu. |
