Článek
Útočník Václav Nedorost si po osmi letech zahraje v extralize.
Útočník Václav Nedorost během tréninku Plzně.
Proč jste si vybral právě Škodu?
Před rokem jsem měl možnost, abych ještě zůstal ve Slovanu Bratislava a dál hrál KHL, jenže jsme čekali dalšího potomka a já chtěl být u toho doma v Budějovicích. Neřešil jsem tedy žádné extraligové nabídky, i když Plzeň se mnou byla v kontaktu a mluvilo se o tom, že bych jí pomohl alespoň v rámci hostování. Hned po sezóně se znovu ozvala a já byl zpočátku stoprocentně rozhodnutý, že odejdu. Jenže pak podepsal Motoru trenér Václav Prospal...
Hodně vám jeho příchod zamotal hlavu?
Váhal jsem. Moc mě v týmu chtěl stejně jako vedení klubu. Jednu chvíli jsem si už říkal, že tam zůstanu. Nakonec se ale misky vah převážily pro Plzeň. Rok v Budějovicích byl takový všelijaký. Moje setrvání v Motoru by třeba směřovalo k tomu, že bych úplně skončil, což ještě nechci. Přijal jsem výzvu zase hrát extraligu. Nechtěl jsem jednou sedět u stolu a klepat si na čelo, proč jsem se v pětatřiceti letech vrátil do první ligy a ukončil si tím hokejovou kariéru.
V Budějovicích zavládlo po minulé sezóně první ligy zklamání. Ambiciózní tým ztroskotal v play off na Kladnu a do baráže vůbec nepronikl. Co mu chybělo?
Skoro všechno. Třeba připravenost, abychom někoho přetlačili, když se nebude hokejově dařit. Po bitvě je každý generál, ale musím sportovně uznat, že jsme na to absolutně neměli. Když nejste na úrovni jako váš soupeř, zkušenosti nepomůžou. Týmy, které jsou na tom kondičně daleko líp, to umlátí. Ale Kladno nás i takticky přehrálo. Zápasy byly sice vyrovnané, jenže nám scházel nějaký kamínek do mozaiky. I kdybychom do baráže prošli, nevěřím tomu, že bychom přetlačili extraligové týmy. Fanoušky, kteří chodili v hojném počtu, jsme zklamali taky hrou. Sice jsme doma moc neprohrávali, ale zápasy byly z naší strany upracované a málo atraktivní.
Právě z Budějovic pochází současná plzeňská opora Milan Gulaš. Radil jste se s ním?
Samozřejmě mě sem lákal, ale není mi už dvacet nebo pětadvacet, abych se nechával ovlivňovat jinými. Bylo to čistě moje rozhodnutí. Spíš šlo o to, jestli ještě najdu motivaci se do toho pustit, protože první liga a extraliga je rozdíl, což teď pociťuji. Trénuje se daleko tvrději než dřív, ale s tím problém nemám. Krok mi nechybí, ale při startu už to není tak živé jako v minulosti. Ale to je asi normální, prostě úděl, když člověk stárne. Bude mi sedmatřicet...
Jaký dojem na vás udělal plzeňský tým?
Jsem překvapený z mladých kluků, jak makají a že jsou na tom hodně dobře po kondiční stránce. Je vidět, že tady hokej dělají dobře. Výsledky mládežnických týmů hovoří za všechno.
Už vám týmový pokladník nastínil, jaké zápisné vás čeká?
Mám ho vypsané. Akorát já v létě trénoval individuálně, takže jsem si to přečetl na nástěnce. Každý rok dávat zápisné, to je taky strašné (smích). Jinak si ale pamatuju, že se mi jako soupeři v Plzni nikdy dobře nehrálo. Velké hřiště, hlasité tribuny, snad se to teď změní, když budu na domácím ledě. (úsměv)
Do Plzně budete dojíždět?
Zatím jsem na hotelu a celý den trávím na zimáku, ale budeme bydlet s rodinou na okraji města na Valše. Přihlásil jsem svoje kluky v Plzni i do školy a na hokej. Akorát tady nebudeme mít babičky, které nám občas hlídaly děti, když jsme šli s manželkou na večeři. Minulý rok v září se nám navíc narodil třetí syn Benjamin, který už začíná chodit, takže máme náročnější období. Ale manželka to zvládá dobře.
Jak si užíváte příjemné rodičovské starosti?
Před pár dny jsem zrovna říkal manželce, že se sem na hotel jezdím vyspat (úsměv). V Plzni jsou volné víkendy, takže to vypadá, že si jedu domů odpočinout. Ale není to až úplně tak. Člověk do pátku děti nevidí a v sobotu na mě ty moje zvířata vyběhnou. Tohle k tomu ale patří, je to fajn.
Vaším velkým kamarádem je Radim Vrbata, který v dubnu ukončil kariéru. Neuvažovali jste, že byste si šli spolu ještě někam zahrát?
Mluvili jsme o tom, ale Vrbič byl rozhodnutý. Už loni se mu do toho nechtělo moc jít a zvažoval konec. Minulá sezóna mu pak jasně napověděla. NHL se upíná daleko rychlejším tempem k těm mladším hráčům. Radimovi je sedmatřicet a cítil, že nastal čas odejít. On během kariéry nikdy nebyl zraněný na delší dobu. Hrál osmdesát zápasů za sezónu, což člověka za patnáct let zdemoluje a unaví. Není pak jednoduché se připravit. Kdo vydrží v Americe do čtyřiceti, je opravdu kabrňák.
