Petružálek si užívá návrat do Litvínova. V kabině plní roli dýdžeje a uspěl i v komunálních volbách

Cítím se zatím opravdu výborně, což je odraz kvalitní přípravy na ledě i mimo led. V Litvínově je plně v režii Ondry Ježka. S výhrami samozřejmě přichází pohodlí a sebevědomí, můžete si dovolit dělat srandičky. To všechno přispívá k tomu, že se mi daří.

Už v letní přípravě jsem viděl, že se všechno ubírá správnou cestou. Nastavila se nová a rozumná pravidla, která plní všichni od prvního do posledního hráče. Nejsem tedy ani moc překvapený, že se zatím tak daří. Změnilo se dodržování řádů, pracovní morálka a nálada.

To je pravda. V těch dvou sezónách, kdy se v Litvínově hrálo o záchranu, jsem do kabiny párkrát zašel. Bylo to tam katastrofální, bez emocí. Proto jsem teď šťastný, že se to nakoplo.

Ať jsem byl v KHL, Finsku, Švédsku nebo zámoří, vždycky to klapalo jenom tehdy, když fungovala vzájemná komunikace mezi mužstvem a trenérem, který věřil kabině. A přesně tohle se teď děje v Litvínově. Razým je strašně komunikativní. Není to navíc jeden z těch knihomolů, kteří vystudovali jenom trenérství. Sám hokej hrál a je to vidět. K tomu všemu je ještě lidský. Když se v úvodu sezóny vyskytl jakýkoliv problém, hned se vyndal na stůl a debatovalo se o něm. Vyčistila se voda. I proto si myslím, že jsme měli takhle dobrý start.

Každý kouč má jiný rukopis, ale mně ty jeho strašně vyhovují. Mají návaznost a nejsou postavené na nějakých těžkých věcech. Trenéři nám dokážou zdůvodnit, proč děláme určitá cvičení. Většinou se vejdeme do 50 minut. Tréninky mají intenzivní tempo a každého baví.

Pravdou je, že si na tom hodně zakládám. Je to i malinký detail toho, proč je tým úspěšný. Záleží, co tam pustíte, na jakou hlasitost a jaký typ muziky vyberete. Když je nálada v kabině přešlá, tak nechávám hrát spíš něco veselejšího. Je to trochu alchymie umět si hrát s muzikou. Myslím, že lidi potřebují mít nějaký rytmus, navyknout si na to samé. Vyzkoušel jsem si, že to fakt funguje. Máme tedy daný set. Kluci ví i podle písniček, jak jdou za sebou, že mají třeba patnáct minut do ledu.

Vrtulníkem ji tenkrát nazval útočník David Cienciala. Byla to spíš taková sranda. Jde o elektronickou, moderní muziku, kterou většina kluků tady poslouchá. Zase ale nejde jeden styl poslouchat do nekonečna, takže ji prokládám třeba rockem nebo českou hudbou.

Ve Finsku. Chodil jsem do fitka a bral si s sebou jako řada dalších lidí iPad. Nechtěl jsem přehazovat jednotlivé písničky, tak jsem si poskládal na hodinu a čtvrt nějakých osmnáct písniček. Seznámil jsem se pak i s jedním z předních finských dýdžejů, který je dodnes mým dobrým kamarádem. Zasvětil mě do toho, bral mě do místních klubů a mně se to zalíbilo. Koupil jsem si aparaturu, potřebný program a začal se tomu věnovat.

Když jsem působil v zahraničí, sledovali mě přes internet. Ale přece jenom je pro ně daleko příjemnější, když mě můžou vidět naživo.

Kolikrát s tátou rozebíráme, když si všimne během utkání některých momentů. Moc ale zápas nevnímá. Nemá čas ho sledovat, protože má při něm velkou zodpovědnost. Ale práce ho baví, i když nejtěžší to má před sezónou, kdy se na zimáku konají turnaje. Přijede kolem sedmé ráno a končí v deset večer.

Bylo to určitě příjemné. Nám se nepoštěstí hrát v jednom týmu jako třeba některým klukům, ale i tohle je pro mě potěšující.

Jednou jsem si to ze zvědavosti vyzkoušel, jaké to je z druhého pohledu a musím říct, že od té doby mám trochu jiný náhled na rozhodčí. Fakt to není sranda. Sice jsem pískal nějakou pátou třídu, ale už i to byl problém a chápu rozhodčí, že jsou pod neustálým tlakem. Extraliga je strašně rychlá, a i když jsou na zápase ve čtyřech lidech, pořád jsou to jenom lidi. Opravdu obdivuju všechny sudí, vždyť často jde o zlomek vteřiny, v němž musejí udělat správné rozhodnutí.

Když zrovna někde nepíská a přijde se na mě podívat, tak mi samozřejmě sdělí postřehy, kterých si všimne. Zase to vidí z jiného pohledu, což je dobré. Hokejisté si vytvoří takovou bublinu a kolikrát si i nechtějí přiznat chybu, ale pro mě je tohle strašně účelné. Říká mi taky věci, na kterých bych měl zapracovat. Snažím se je pak přenést do tréninku. Naopak když on někde píská, tak se potom bavíme o tom, jak se mu zápas povedl. Voláme si většinou po každém utkání.

Asi by bylo divné, kdybych řekl, že jsme se v dětství nerubali. Já mu dělal naschvály, protože byl o sedm let starší. De facto nějakou část života mě měl na krku.

Rodiče měli dřív dvě nebo tři práce a dělali v Nové Vsi v Horách, takže kolikrát odjeli na čtyři pět dnů. Na zahradě jsme měli králíky a krůty. Brácha se o to musel starat a já mu musel pomáhat. V tu dobu jsem ještě nechápal, že když mu pomůžu, že si ulehčíme práci. Měl se mnou velkou trpělivost a dal mi obrovskou školu do života.

To vzniklo tak, že mě před volbami oslovil Jirka Šlégr (lídr kandidátky a šéf klubu). Já ale nemám záměr něco vehementně měnit, důvod je hlavně sportovní. Budeme se snažit získat z evropských dotací nějakou částku na renovaci zimáku a také větší podporu pro hokej, ať už mládeže nebo áčka.

Kluci si mě dobírali, ale to k tomu patří. Nejsem urážlivý a ani ten typ, který si ze sebe neumí dělat srandu. Naopak mě těší, že do mě kluci občas šijí. Protože když není sranda, nemůže to fungovat. Byla to voda na můj mlýn, protože jsem se pak mohl obout já do nich.