Parta basketbalových dříčů rozpoutala euforii. Satoranský dělá spoluhráče lepšími, srdcem hrají všichni

Postup národního týmu do osmifinálové fáze světového šampionátu ohromil laiky i odbornou veřejnost. Nejde jen o výsledky, které nejvíc zdobí skalp Turecka, ale i způsob hry. Když fanoušci vidí, jak se parta reprezentantů rve o úspěch, získává u nich větší kredit i popularitu.

Národní tým se vrátil na MS po 37 letech a málokdo věřil, že by se při premiérové české účasti mohl jen přiblížit 10. místu tehdejšího Československa. Jasně to vyjádřil nejstarší z reprezentantů 35letý Blake Schilb, když mluvil o tom, že prognózy před šampionátem dávaly Česku jen dvouprocentní šanci na postup ze skupiny.

Hráči z Číny, kde je blokovaný internet, sice těžko pronikají na sociální sítě, přesto až k nim doléhá pozitivní ohlas. Vypovídající byl i pohled televizní kamery do očí Ronena Ginzburga, které se nezvykle leskly. Izraelský kouč připustil, že tým dokázal opravdu něco velkého, co si lidé v Česku budou pamatovat.

Má na tom zásluhou i trenér tím, jak pochopil mentalitu hráčů a našel způsob, jak udržet pohromadě partu dříčů a bojovníků. Navíc nechává Tomáši Satoranskému roli lídra i toho, kdo tmelí mužstvo.

Klíčový muž sestavy pak potvrzuje, co se o něm šušká po celé NBA, že je tím, kdo umí spoluhráče udělat lepšími. Přitom neustále zdůrazňuje slovo tým. A vedle Satoranského se nadechují k parádnímu představení i širší veřejnosti neznámí basketbalisté jako Auda či Bohačík.

Navíc Češi dávají do hry celé srdce, to nelze přehlédnout. Vojtěch Hruban rovnou řekl, že mu po postupu vyhrkly slzy a taky Ginzburg se pak hráčům přiznával, že málem brečel a to se mu u basketu prý ještě nestalo.

Práci v Šanghaji odvedli basketbalisté na jedničku, teď je čeká ale další v 1345 km vzdáleném Šen-čenu, kde si zahraji v osmifinálové skupině s Brazílií a Řeckem. Opět budou proti silným soupeřům za outsidery, ale pokud dokážou zase předvést to nejlepší, co v nich je, můžou být i tohle vyrovnané bitvy.