Otevřený rozhovor o stavu českého hokeje: Je to smutné. Nevychováváme individuality, chybí systém, mrzí Spálenku

Dám příklad třeba z Evropy. Byla doba, kdy zahraniční hráči ve Švédsku či ve Finsku byli v podstatě jenom Češi a Slováci, v KHL pak občas nějaký Fin nebo Švéd. Dneska se ta karta výrazně obrátila a bohužel v neprospěch našich kluků. Výrazně jich ubývá. A když například do KHL někteří čeští hráči jdou, tak jsou to ti, kteří se vracejí z NHL.

Je to odrazem kvality naší extraligy. Hráči si navíc bohužel neuvědomují, že se potřebují ještě víc zlepšovat a být víc vidět třeba na mezinárodní úrovni. Důvody tohoto stavu hledají jinde.

Třeba v tom, že špatně pracujeme my agenti, že je tam nedokážeme prosadit. Když ale nabízím hráče například Olegu Grossovi, generálnímu řediteli Jekatěrinburgu, ukáže mi seznam 120 hráčů z celého světa, na němž je spousta Kanaďanů, Švédů nebo Finů, kteří mají odehráno spoustu zápasů v NHL a chtějí jít do Ruska, protože je to nejlépe placená liga v Evropě. A on z toho počtu vybírá třeba dva. Proti tomu se velmi těžko bojuje, protože kvalita české extraligy není na takové úrovni, jako jsou zámořské soutěže.

Je to velmi smutné, nicméně je to reálný obraz našeho hokeje, jak se k jeho rozvoji u nás přistupuje. Dřív jsme měli v Evropě hráče typu Patery, Procházky, Dopity atd. a vyjmenujte mi ty současné rozdílové kvalitní hráče. KHL navíc dneska nehledá v cizině kluky, kteří tam mohou hrát. Oni hledají rozdílového hráče, který udělá výsledek, který bude hvězda, který bude na prvních příčkách bodování soutěže. A teď mi ukažte Čechy, kteří tyhle parametry splňují.

Dobře, ale ti už v KHL nejsou. Je to bohužel tak, že hráče na prestižní adresy vyloženě musíme tlačit. Už dlouho se mi nestalo, abych měl telefonát z ruského klubu: ´Chci toho a toho tvého hráče.´ Místo toho my jezdíme, telefonujeme a snažíme se hráče protlačit.

Je potřeba si položit otázku, jaké prostředí vám vychová lídry, jaké prostředí vám vychová ty nejlepší hráče. A to je jednoznačně o konkurenci, která tady dneska taková není. Soutěže jsou moc široké, mladí nehrají tolik kvalitních zápasů, aby se neustále zlepšovali. A těm dobrým stačí, aby byli jenom dobří. To je málo. Česko by potřebovalo, aby už v juniorských kategoriích byli ti hráči výjimeční. To se povede tu a tam, ale není to systémovou výchovou.

Přesně tak. Navíc to jsou, třeba i s Hertlem nebo Nečasem, jednotlivci, kteří nevycházejí ze systémové výchovy. Jsou to tak talentovaní kluci, že ať by šli jakoukoliv cestou, tak se (NHL) doberou. Není to tak dávno, kdy bylo do NHL každý rok draftováno 20, 25 Čechů. Poslední roky? Ojedinělé případy, navíc už to nejsou přední pozice. Už to nejsou první druhá kola draftů. U draftů bych navíc rád zdůraznil jednu věc – právě zámořský draft je reálným ohodnocením kvality mladého hokejisty. Nefunguje tam žádné vztahové hledisko, žádné hodnocení z nostalgie. Hokejista je srovnáván se stejně starými hráči z celého světa – a buď na to jednoduše má nebo nemá.

S námi nikdo nemluví.

Myslím, že k tomu procesu a k samotnému hokejovému prostředí hráčští agenti patří. Minimálně máme nadhled, cestujeme hodně do zahraničí. Já osobně za rok vidím až 200 hokejů různých úrovní a kategorií, ať jsou to juniorské ligy v Kanadě, farmy, NHL, různé soutěže po Evropě. Můžu tedy porovnávat. Jenže názor člověka, který se v prostředí pohybuje dvacet dva let, něčím prošel a něco zažil, nikoho nezajímá. Zeptejte se třeba Hynka Zohorny, jak mu minulou sezonu otevřelo oči angažmá ve finském Lahti.

Zjistil, jak se tam jinak trénuje a jak se tam starají o hráče, aby je pořád rozvíjeli. Samozřejmě chápu, že na té nejvyšší úrovni majitelé klubů chtějí výsledky, ale myslím, že se to dá skloubit. Že se dá rozvíjet hráč, a přitom hrát o výsledky. Když se podíváme, jak dneska fungují některé přední české kluby, začíná se to pomalu otáčet k té správné cestě.

Lepší vzdělávání trenérů, lepší podmínky pro trenéry u mládežnických kategorií tak, aby chtěli dělat práci dobře a uživila je. Protože když člověk není dobře ohodnocený, hledá cestu jinam, kde mu to bude stát za to. Jsou potřeba lidé, kteří sport dělají celý život a mají co přinést.

Fandím Filipovi, fandím Kubovi Petrovi, fandím Vencovi Varaďovi a všem těmto klukům, kteří se chtějí vzdělávat a posouvat to někam dál. Jsou velikým přínosem pro celé naše hokejové prostředí. Ale je potřeba, aby tuto cestu následovalo celé hokejové hnutí.

Vždycky je to o nabídce, poptávce a možnostech. Pokud to jde, tak já tlačím kluky, aby v Americe bojovali do poslední chvíle, protože jde o nejlepší hokejovou ligu na světě. Druhou věcí samozřejmě je, že když je hráči okolo pětadvaceti, tak ví, že potřebuje vydělat peníze, aby zabezpečil rodinu. Chápu to. Ale moc se mi líbí příklad Pavla Francouze.

Dostal neskutečnou nabídku z Petrohradu a zvažoval co a jak. Když se mě ptal, doporučil jsem mu, aby šel za snem do Ameriky a v Coloradu to zkusil. Aby pak nelitoval. Minulou sezonu makal na farmě a letos bude stabilně hrát NHL. Chtěl si na ten vlastní hokejový Mount Everest vylézt tak, aby na to byl pyšný. A já jsem pyšný na něj. Dosáhl toho a dneska nelituje, že tu nabídku Petrohradu nechal ležet na stole.

Je jich méně než dřív, ale pořád jsou. S příchodem každé nové generace hráčů však takových kluků ubývá. Někteří kluci vidí důvod problému všude možně, jen ne u sebe. Když nehrajou, je to chyba agenta, který je podepsal do špatného týmu, nebo neumí přesvědčit trenéra, aby je nechal hrát.

Samozřejmě to je celospolečenský problém. Ale znovu se vrátím k tomu, co už jsem říkal. Kdyby u nás hráči měli přirozenou konkurenci a museli se někam pyramidově dostávat, bylo by to přirozené řešení. Jenže tak to u nás nefunguje. U nás hráč, když jen trošičku převyšuje průměr, už je hýčkaný a rozmazlovaný. To je špatně.

Musíme přesvědčovat i jejich rodiče, což je ještě náročnější. Jestliže je ale rodinné zázemí takové, že táta přesvědčuje kluka, že je chyba trenéra, že ho nenechá hrát a nepošle ho na přesilovku – je už naočkovaný. Když mladý hráč podobné zdůvodnění svého neúspěchu denně poslouchá, mám jen velmi omezenou možnost to ovlivnit.

Když jsou z domova zvyklí, že až do reprezentační osmnáctky jsou hýčkaní a chválení prakticky za cokoliv, musí pro ně být strašný šok, když přijdou do Kanady a zjistí, že jsou průměrní.

Myslím, že i tady máme problém. My totiž nevychováváme individuality, ale stejný typy hráčů. Stačí se jít jenom podívat na rozbruslení v Americe a v Česku. U nás podle bruslení okamžitě poznáte, kdo je obránce a kdo útočník. U Američanů nepoznáte nic - všichni jsou v bruslení a individuálních dovednostech na stejné – a velmi vysoké - úrovni.

Je to velmi těžké odhadovat nyní, kdy jsou změny teprve pomalu realizovány. Pokud se zásadně nezmění metodika výchovy a struktura soutěží, nemáme šanci s tím něco udělat.

Zásadní je, že by mělo jít o pyramidu. Dostat se o stupeň výš by vždycky mělo být těžší. Dám příklad, ale početně mě neberte za slovo: liga starších žáků třeba 30 účastníků, mladší dorost 25, starší dorost 18, juniorka 12. Aby se prostě protlačila kvalita. Proto jsou v Kanadě všude drafty, kterými musí každý projít, aby se dostal o kategorii výš. Kdo draftem neprojde, má smůlu. Inspirovat se ale nemusíme jen v zámoří – skvěle pracují také ve Švédsku a ve Finsku. Také tam jdou cestou konkurence a kvality a z menšího počtu hráčů vychovávají výrazně vyšší počet výjimečných individualit.

Pokud je hráč mentálně a fyzicky připravený, je cizina ideální variantou. Nicméně podmínkou je kvalitní tým a především správné nastavení hráče. Každého hokejistu posuzujeme individuálně, vždy další krok řešíme také s rodiči.

Být psychicky odolný, nesesypat se při prvním neúspěchu, když vás trenér posadí. To je normální. Pamatuju si na scénu s Martinem Hanzalem z juniorské soutěže. V Red Deeru (v WHL) ho trénoval Brent Sutter, trojnásobný vítěz Stanley Cupu jako hráč. Ve třetím kole vyhráli venku 6:4, Martin měl hattrick a asistenci a byl vyhlášen hvězdou utkání. Druhý den přijeli domů a Martin na tabuli v šatně viděl, že je napsanej se zeleným dresem pro člena páté pětky. Šel za trenérem a svou lámavou angličtinou mu říká: ´Trenére, já jsem hvězda. hattrick, tři góly jsem dal´. Sutter mu pustil video z osmnácté minuty třetí třetiny, kdy se Martin nevrátil se svým hráčem, který sice nedal gól, ale vystřelil od modré čáry. „Viděls to? Dokud se nebudeš vracet celých šedesát minut, tak tady nebudeš hrát. Běž na tribunu a koukej se, jak hrajou ostatní," vmetl mu Sutter.

Zápas nebo dva seděl na tribuně a pak už to v životě neudělal. A i díky tomu se stal jedním z nejlépe bránících útočníků NHL. Říkám to proto, že v zámoří si hráč nedovolí nic ošidit, protože mu za zadkem sedí spousta stejně dobrých hráčů, kteří mu chtějí jeho pozici sebrat. Kdežto u nás se těm lepším podobné věci prominou, protože nemáme jiné, které bychom tam místo nic dali.

Říkáme jim příběhy těch Hanzalů, Hertlů. Palátů nebo Mrázků. Jak se k tomu postavili. Říkáme jim, jak k nám do kanceláře přišel ´smutný´ Hertlík, že ho v áčku Slavie dal Vláďa Růžička na křídlo, přestože do té doby hrál jenom centra. Říkali jsme mu: ´Hertlíku, až přijdeš do NHL a bude volné jen místo na křídle a ty budeš umět hrát jen centra, budeš čekat klidně čtyři pět let. Tak si vyber. Buď se nauč hrát křídlo a jdi do NHL s tím, že můžeš nastoupit kdekoliv. Nebo čekej na centra´. Tomáš to přijmul, naučil se hrát i na křídle a první rok v San Jose shodou okolností fakt bylo jen jedno volné místo na křídle. Hrál na něm tři roky a teprve teď hraje centra. Kvalitní hráči, kteří mají charakter a mentál, to pochopí a odpracují si to. Ti horší všechno hází na okolí, že je trenér nemá rád.

Mám radost, když kluci dosáhnou toho největšího možného vrcholu, přičemž každý ho má samozřejmě jinde. Pro někoho je reálnou štací NHL, pro jiného dlouholetá kvalitní smlouva v extralize. Z těch konkrétních současných případů je to třeba Tomáš Hertl, který pořád stoupá, byť měl těžká zranění. Jeho pozitivní nálada a sebedůvěra ale byly tak vysoké, že jsem nikdy nepochyboval, že to dotáhne do těch nejvyšších pater. Navíc si myslím, že Tomáš ještě neřekl poslední slovo. Měl jsem strašnou radost, když Ondra Palát podepsal první smlouvu s Tampou. Z kempu mi přitom volal a říkal mi, že je v páté pětce. Když jsem se ho ptal, jestli to máme řešit, jestli máme zkusit ho někam vytrejdovat, odpověděl mi, že v žádném případě: „Nech to být, Spálič, já jim ukážu, kdo je tady hokejista". Sezonu v AHL končil v první pětce, vyhrál Calder Cup a byl jedním z nejlepších v bodování celé soutěže. A rok nato už hrál NHL.

Hluboké lidské tragédie, které postaví sport i práci na vedlejší kolej – myslím tím úmrtí Martina Čecha a Honzy Marka.

Pro mě osobně výpovědi spolupráce ze strany hráčů, pro které člověk agenturně i osobně udělá maximum. Zrovna teď nedávno jeden mladý hráč a jeho tatínek, který hodně ovlivňuje věci. Za dva roky jsme pro něj udělali spoustu práce; byl na tréninkovém kempu v Kanadě i ve Švédsku, domluvili jsme mu kondiční trenéry i trenéra bruslení, zařídili jsme mu juniorský draft a vyjednali nadstandardní smlouvu v Česku. Prostě jsme na něm strávili hodně moc času a práce. Načež mi jeho tatínek bez skrupulí zavolal, že nám vypovídá smlouvu.

Jedním z argumentů bylo to, že jsme klukovi nepopřáli k úspěšnému ukončení školního roku. V tu chvíli jsem koukal jak blázen.

Není třeba, je to za námi.

Někde jsem zaslechl, že bych už prý chtěl skončit. Není to pravda! Před několika lety jsem laboroval se zdravím - mám artrózu v kyčli a v kolenu, hrozily mně umělé klouby. Vůbec jsem nemohl došlapovat na nohu a byl jsem z toho strašně otrávený a unavený. Rozhodl jsem se proto kompletně překopat svůj život a začal jsem hodně jezdit na kole. Před třemi lety jsem vážil 95 kilo a měl jsem 25 procent tuku v těle. Teď vážím 78, mám 9,5 procenta tuku a fyzičku mám s nadsázkou možná lepší než někteří sportovci, které zastupujeme (směje se). Kolo mě zachránilo, dalo mi úplně nový nádech do života. Jsem plný energie a naopak mě práce znova baví, protože mohu fungovat normálně. Samozřejmě to vyžaduje také kvalitnější time management z mé strany, abych dokázal skloubit práci, rodinu i kolo. Vlastní sportování mi dává energii a sílu, abych měl chuť pracovat a makat pro naše sportovce.

V téhle branži se nemůžete nikdy zastavit a kochat se dosaženými výsledky. Agenturu jsem zakládal s tím, že chci poskytovat hráčům kompletní služby a umožnit jim soustředit se pouze na hokej. Právě proto máme ve firmě oddělení právní, účetní, produkce nebo PR. To vše je hráčům k dispozici a služby nadále zkvalitňujeme, aby měli pokud možno čistou hlavu. S dlouholetým kolegou Robertem Kostkou nadále rozšiřujeme už tak široký tým, posílil nás mimo jiné Radek Hampl, zkušené odborníky máme v terénu a otevíráme například pobočku v Rusku. Práce i výzev je před námi nadále hodně.