Článek
Marek Červenka (vpravo) s trofejí za vítězství v Ligovém poháru.
Linfield o víkendu ovládl v Severním Irsku Ligový pohár, když ve finále porazil 1:0 United Ballymena. Vy jste zůstal jen na lavičce náhradníků a trenér nakonec využil jediné možnosti střídat. Byl jste hodně zklamaný z absence v utkání?
Trenér mi už před utkáním vysvětlil, že dostanou příležitost hráči, kteří se během podzimu podíleli na cestě do finále. Já přišel v lednu a k postupu nepřispěl, takže jsem to akceptoval. Přál jsem klukům, aby uspěli. Z toho, co jsem zaznamenal jde o velice váženou trofej.
Užil jste si oslavy na trávníku?
Jo, bylo to veliké. Linfield čekal na vítězství v soutěži jedenáct let, a navíc šlo o jubilejní třicátý triumf v Ligovém poháru. Všichni byli nadšení. Došlo i na šampaňské. Já hlavně doufám, že budu mít šanci zvednout nad hlavu trofej za ligové prvenství.
Linfield je v soutěži první s náskokem 6 bodů na United Ballymena, ale nejbližší pronásledovatel má k dobru zápas. Stačil jste si už udělat obrázek o síle vašeho klubu a zbývajících týmech?
Myslím, že je Linfield nejsilnější. Kdybych použil příměr z minulých sezon v Česku, tak jsme něco jako Plzeň. Jenže to je teorie a mé odhady. Uhrát si musíme vše na hřišti.
Zatím jste dostal šanci kromě pohárového finále ve všech třech zápasech po příchodu. Jaká je kvalita fotbalu v Severním Irsku?
Nasazení je fakt hustý, souboje hodně tvrdé. V každém utkání by sudí mohl udělit dvě tři červené karty. Alespoň podle měřítka v Česku. Rozhodně se nepíská úzkostlivě jako doma. Ale nevadí mi to. Prostě přijmu a rozdám. Já věděl, do čeho jdu. Když jsem po Novém roce absolvoval v klubu týdenní testy, byl jsem na ligovém utkání s United Ballymena.
Nevystrašil vás první dojem z tribuny?
Vůbec ne. Spíše jsem se těšil. Hodně velký rozdíl je i z diváckého hlediska. Lidi ocení vyhraný souboj, aplaudují za každý skluz.
Žijí fanoušci v Severním Irsku fotbalem hodně?
Ve srovnání s Českem obrovským způsobem. Navíc Linfield je něco jako Sparta či Slavia. Prostě klub s obrovskou tradicí. Když se zmíníte před taxikáři či v obchodě, všichni klubu fandí. Mě fanoušci přijali, myslím, velice dobře. Docela mě poznávají. A dost mě překvapilo, kolik příznivců Linfieldu mě po příchodu začalo sledovat na sociálních sítí.
A jak vás přijali spoluhráči?
V pohodě. Snažím se komunikovat, na hřišti dřu pro tým. Cítím se mezi nimi dobře. Když začnu mluvit, tak se dost pobaví a dělají si ze mě legraci. Vidí, že se snažím. Ono to s komunikací není úplně snadné. Zdejší přízvuk je hodně specifický, navíc všichni mluví děsně rychle.
Konzultoval jste přesun do Severního Irska s bratrem, hokejovým útočníkem Romanem?
Ano. Probírali jsme, zda mám odejít. A brácha mi změnu jednoznačně doporučoval. Říkal, abych neváhal. Jsme denně v kontaktu, voláme si. Stejně tak s mamkou. Ta by měla i na některý zápas dorazit. Brácha to časově určitě nezvládne.
Jak jste se v Belfastu zabydlel?
Bydlím v dvoupatrovém cihlovém domečku se spoluhráčem. Klub mi tuhle variantu nabídl a mně to na tři měsíce přišlo jako super řešení. Kdybych následně podepsal dlouhodobější kontrakt, sháněl bych si vlastní byt. Ale tohle je v pohodě.
Byť za sebou máte první týdny, lákalo by vás pokračování angažmá?
Od příchodu jsem naskočil do tří zápasů ze čtyř. Proti Crusaders a Glentoranu jste šel do hry z lavičky, v prvním případě vstřelil gól. Při duelu s Coleraine jsem byl v základu a vyhlásili mě mužem zápasu. Chtěl bych si vybojovat pokračování kontraktu. Záleží jen na mně, přínosu pro tým, gólech, asistencích i minutáži. Když budu úspěšný, není to nemožné.
