Nejkrutější a nejhektičtější dny mého života, vzpomíná Vůjtek na tragédii svých bývalých svěřenců

Byla středa a já jel zrovna autem na Slovensko převzít jejich národní tým. Dozvěděl jsem se to už pár minut po katastrofě, když mi volal činovník klubu z Kazaně, že to u nich běží v televizi. Věřil jsem mu, ale stejně jsem chtěl vědět víc, kdo byl na palubě letadla, kdo ne.

Vytočil jsem číslo manažera Jaroslavle, protože on s mančaftem hodně létal, absolvoval s ním většinu cest. Říkal jsem si, že když mi to nezvedne, tak tam zůstal taky...

Nakonec jo. Byl jediným z vedení, který se zachránil tím, že s mužstvem neletěl. Měl se k němu přidat až na další zápas v Moskvě.

Ano, do Jaroslavle jsem se ještě 25. července vracel na předávání bronzových medailí, které jsme předtím v KHL získali. A měsíc a půl poté došlo k té tragédii. Dvě třetiny mužstva jsem sezonu předtím vedl.

Nějak mi to nedošlo a nebral jsem to tak. Tohle je prostě osud. Teoreticky, kdybych Jaroslavl ještě trénoval, třeba bych o hodinu posunul odlet dopředu nebo dozadu a nemuselo se to stát.

Je to oficiální verze. Musíme jí věřit.

Už když jsem byl v Jaroslavli na pohřbu, jeden vysoký funkcionář KHL mi řekl, že stejně nakonec budou vinní piloti. A tak se nakonec opravdu stalo.

Bylo to hrozně hektické, byly to nejkrutější a nejhektičtější dny mého života. Ve čtvrtek ráno jsem se na Slovensku dozvěděl, že pohřeb bude už v sobotu. Neměl jsem víza, ale na českém velvyslanectví v Moskvě i na tom ruském v Praze byli velmi vstřícní a v pátek ráno mi je do patnácti minut zařídili. Ještě ve čtvrtek jsem jel ze Slovenska domů, pak vlakem do Prahy a v pátek v devět ráno už jsem si vyzvedl víza a pokračoval na letiště.

Ono to pokračovalo. V Moskvě na mě s manželkou čekalo auto z českého velvyslanectví, které nás odvezlo do Jaroslavle. Jak to ale v pátek v Moskvě bývá, chytli jsme zácpu a jel jsem nejdelší cestu Moskva - Jaroslavl šest a půl hodiny. Dorazili jsme v půl jedné v noci a o šest hodin později už byla mše za kluky.

Všichni kluci byli převezeni na zimák, kde od devíti ráno do půl čtvrté odpoledne šel smuteční průvod. Pak to museli uměle zastavit, přestože stále chodila spousta lidí, kteří se přišli poklonit. Kluky převezli na hřbitov, kde byla další mše, během níž všechny pochovali do stejné části hřbitova. Skončilo to v šest hodin večer. V životě jsem tak hektické tři čtyři dny nezažil.

Karla Rachůnka jsem vedl už předtím v Dynamu Moskva a v Jaroslavli to byl nejlepší obránce mužstva. Josef Vašíček zase patřil k tahounům v útoku. Mladého Honzu Marka jsem trénoval už v Třinci. Když jsme se tehdy před deseti lety v červenci vraceli do Jaroslavle pro bronzové medaile, říkal mi, jak už by se chtěl vrátit do Česka, že to bude jeho poslední sezona v Rusku... Všichni to byli špičkoví hráči. Já byl ale hodně svázaný s masérem, doktorem a vedoucím mužstva, které jsem v Jaroslavli zažil už v roce 2001 a oni tam i po deseti letech pořád byli. Naše rodiny se navštěvovaly, hráli jsme spolu tenis. Právě na tyhle lidi kolem mužstva mám vzpomínky, měli jsme k sobě věkově blíž, byli jsme kamarádi.

Za deset let už vyrostla nová generace, i fanoušků. Ale ti, co chodili na hokej už tehdy, na to pořád myslí a pořád to mají v paměti. Byl vybudován krásný památník, na pamětní desce na hřbitově jsou zapsána jména všech obětí, je to udržované. Dnes už má Lokomotiv jiné podmínky.

Postavili tam novou bázu. Tohle slovo pro nás i Rusy vždycky bylo takovým strašidlem, ale já jsem na ni před třemi lety bydlel při své poslední návštěvě Jaroslavle, a je na ní úplně všechno - kuchyň se servírkami a kuchaři, posilovna, tréninkový stadion, rehabilitační středisko, bazény, pečovatelky o děti... Ten největší komfort, jaký si dokážete představit. Hráči nemusí třeba celý měsíc z bázy vylézt, akorát na zápasy. Tenkrát na ni kromě dvou hráčů bydleli všichni i s celými rodinami.