Článek
O návratu k tréninku jste mluvila už v prosinci při vyhlášení Sportovce roku. Jak moc intenzivní je váš trénink nyní?
Snažila jsem se na sobě od konce listopadu hodně pracovat, protože se chci rozhodnout s čistým svědomím a až uvidím, jestli jsem zdravotně způsobilá se vrátit. Myslela jsem, že na tom budu dost blbě, ale teď si říkám, jak je tělo úžasný nástroj, který těžko zapomíná, co dělalo celý život. Až jsem sama celkem překvapená, že jsem na tom docela dobře.
Ale trénink v rámci vrcholového sportu je pořád něco jiného. Máte nějaké srovnání?
Musela bych si zaběhnout nějaký test nebo jet na kolečkových lyžích, abych mohla objektivně porovnávat. Kdyby opravdu došlo k mému návratu, vím, že by to byla náročná práce a někomu trvá rok dva, než se srovná. Asi by byl zázrak se vrátit a jezdit rovnou do desítky, to si určitě nemyslím. I Slovenka Anastasia Kuzminová, když se vracela po mateřské pauze, neměla první rok moc dobré výsledky.
Biatlonistka Gabriela Koukalová při rozhovoru pro Sport.cz a Právo.
Byla jste od svého posledního závodu před více než dvěma lety na střelnici?
Ne. Jen jsme si jednou z legrace dali soutěž ve střelbě vzduchovkou a prohrála jsem i s těmi, co to zkoušeli poprvé... (úsměv)
Přesto věříte, že byste se do střelecké formy opět dostala?
Myslím, že jo. Roli hraje rutina. Je třeba udělat suchou střelbu, pak v zátěži, abych měla z čeho brát. Jednou jsem nedržela tři měsíce zbraň v ruce a pak jsem střílela snad ještě líp. Víc jsem se těšila a s chutí to jde líp.
Základní podmínkou návratu je zdraví, jak jsou na tom vaše lýtka a achilovky?
V posledních dvou měsících mě nebolely. Jako by se ty problémy úplně vytratily. Myslím, že je to i tím, že jsem v sobě našla rovnováhu, mohla jsem dělat věci, které mě baví, a přicházet na to, o čem život je.
Takže se potvrzuje, že potíže pramenily do značné míry z psychiky?
Myslím, že většina zdravotních problémů pramení z psychiky. Věřím, že jsem z toho mnohaletého kolotoče byla vyčerpaná a lýtka mi skrze bolest dávala signál, že je třeba se zastavit a načerpat sílu.
Ještě na podzim jste říkala, že vám biatlon nechybí. Teď už ano?
Jelikož mám spoustu zájmů, umím si najít podobné pocity v aktivitách, které dělám. Není to tak, že bych se někdy probudila a najednou si řekla, že bez biatlonu nemůžu být. Ale kdo ví, třeba tím, jak se zlepšuje kondice a venku je hezky, bude i to mít vliv na mé rozhodování... Někdo má pocit, že když už nesportuje, tak mu končí život. Já mám naopak pocit, že mi život začal, jak jsem začala poznávat jiné věci a lidi.
Čemu jste se tedy teď věnovala?
Před Vánoci jsme se stěhovali, spoustu času zabraly poslední úpravy. Teď pracuju na výtvarném projektu, což je pro mě práce snů, ale do září o tom nemůžu víc mluvit. Také jsme s týmem odborníků tři měsíce připravovali velký projekt, který chceme realizovat v rámci mého nadačního fondu Gábi, jenž vznikl pod Kontem Bariéry. Je pro sportovce od 12 do 16 let, rodiče a trenéry napříč sporty. Startujeme workshopem 17. dubna v Brně, kde bude hovořit o psychologii ve sportu Marian Jelínek a o výživě Pavel Suchánek. To jsou témata, která byla v dobách mých sportovních začátků často tabu a může se v nich zanedbat hodně věcí, a to nejen v souvislosti s vrcholovým sportem. Tyto aktivity budou pro všechny zdarma.
Na čem tedy teď závisí rozhodování, jestli bude vaší hlavní náplní opět biatlon?
Já už byla víceméně rozhodnutá, ale jak čím dál víc sportuju, rychle se zlepšuju a vidím své schopnosti, říkám si, jestli není škoda končit. Jsem ráda, že jsem si nechala prostor na rozmyšlenou. Je dobré mít na zásadní rozhodnutí čas, nejen ve sportu.
Verdikt chcete oznámit na tiskové konferenci koncem května. Co ve vás teď převládá?
Ptá se mě čím dál víc lidí, ale je to stále padesát na padesát. Pořád si říkám, jestli není škoda ten talent vzít a zahodit...
I Michal Krčmář vyprávěl, jak bolí návrat k tréninku po měsíční pauze mezi sezonami, a nedovede si představit, jak by bolel po dvouleté pauze.
Já se s ním ztotožňuju. Ale já to beru jako roční pauzu, do předloňských Vánoc jsem trénovala naplno, to už zase taková doba není. A na rozdíl od minulých let mám pocit, že mě trénink baví, zatímco před těmi dvěma lety už mě nebavil, to je rozdíl.
Uvidíme Gabrielu Koukalovou opět v české biatlonové kombinéze?
Sama jste říkala, že byste určitě nejezdila hned v elitní desítce. Bavilo by vás dojíždět třeba čtyřicátá, když jste byla mistryní světa i olympijskou medailistkou?
To je nedílná součást cesty k úspěchu. Umím prohrávat, nemám na sebe velká očekávání. Věřím, že když se k věcem přistupuje s pokorou, bez velkých nároků na okamžitý úspěch a s trpělivostí, dá se to zvládnout. Skrz upozadění svého ega ukazujeme svou velikost bez ohledu na výsledky. Když tohle zvládnu, nemůžu být zklamaná.
Fanoušci by možná takovou trpělivost neměli, i s tím byste se srovnala?
Nechci se nikoho dotknout, ale nemůžu brát úplně vážně názor někoho, kdo nikdy nedělal vrcholový sport a neví, co obnáší. Pro mě je vítěz každý, kdo má odvahu a zkusí si to. Neřídím se tím, co si myslí ostatní. Řídím se tím, co cítím já.
Byla jste během pauzy v kontaktu s někým z českého týmu či svazu?
Byla jsem v kontaktu se sportovci z jiných týmů, ale s nikým od nás. S výjimkou (bývalé reprezentantky) Verči Zvařičové, která je moje kamarádka.
Když jste zmínila zahraniční týmy, je pro vás variantou i návrat v jiném než českém dresu? Konkrétně se spekulovalo o Slovensku, odkud pochází vaše maminka.
I když v sobě cítím slovenskou krev, tak jsem narozená tady. Kdybych se rozhodla vrátit, chtěla bych jezdit primárně za Česko. V případě, kdybychom nebyli schopni s mojí zastupující agenturou SportClient domluvit nějaký model fungování zde, tak bych asi neměla na výběr…
Předpokládám, že minimálně předseda svazu Hamza i sportovní ředitel Rybář se budou chtít bavit i přímo s vámi…
Já bych nyní nepředjímala. Vše se bude odvíjet od mého rozhodnutí, které padne za pár týdnů. Beru to tak, že se s agenturou případně pokusíme najít ten nejlepší možný model, který by byl funkční pro všechny strany.
Byla byste ochotna se zapojit do současného reprezentačního týmu? Jiří Hamza předem vyhlásil, že vlastní realizační tým, jako měla Slovenka Kuzminová, odmítá.
To v tuhle chvíli vůbec nevím. V mých myšlenkách jsou všechny možné varianty, záleží, jak by se k tomu postavila druhá strana.
I někteří reprezentanti se vyjádřili, že by si s vámi rádi vyjasnili zejména některé pasáže vaší autobiografie Jiná. Byla byste ochotna se s nimi o tom pobavit?
Jasně! Já bych byla hrozně ráda, kdyby k tomu došlo. Protože do momentu, než kniha vyšla, to nikdo řešit nechtěl. Já to naopak chtěla řešit od začátku.
Litujete zpětně něčeho, co se v knize objevilo?
Nemyslím si. Možná toho, že jsem omylem Oleho Einara Björndalena zmínila, že nepodepsal petici proti dopingu. Za to jsem se mu omluvila a v dalších výtiscích uvedla na pravou míru.
