KOMENTÁŘ: Český hokej na slepé koleji. Elita už dávno jede v jiném vlaku

Každého, kdo má hokej rád, musí takový úpadek bolet. Nestačí ale vést moudré řeči či natáčet propagační videa o zlepšení práce s mládeží, když chybí odvaha udělat skutečně radikální řez, který povede ke zlepšení. Český hokej po sportovní stránce stagnuje.

Za šestnáct let čekání na cenný kov dvacítky se vlastně nic nezměnilo, různí hráči i trenéři se točí v kruhu a letos to došlo tak daleko, že všichni na sebe byli pyšní po čtvrtfinálové porážce 0:3. Přitom, při veškeré snaze, neměli čím soupeře v boji o postup překvapit.

V expresu plném kvality a herního umu se pravidelně vozí Kanaďané, Američané, Rusové, Švédové a Finové, zatímco čeští mladíci stojí bezradně na peronu a doufají, že místenku do elitního kupé jim zajistí bojovnost, nasazení a soudržná parta. To jsou ale v týmovém sportu přece samozřejmosti, k nimž se musí nutně přidat ještě nutná dovednost, ať už jde o rychlost, preciznost, originalitu i chytrost provedení.

V tom všem český hokej zaostává, stejně jako ve speciální činnostech jako jsou vhazování, kde centři nestíhají, přesilovky postrádají moment překvapení i nápaditost a k tomu všemu neefektivní zakončení. Není vůbec náhoda, že proti Švédsku, Rusku, Kanadě a USA dala česká dvacítka na turnaji ve čtyřech zápasech jen tři branky. Nedaří se vychovat rozdílové hráče, čest výjimkám jako jsou za poslední léta Hertl, Pastrňák či Vrána.

Někdo může namítnout, že dvacítka v Edmontonu přece vyzrála na Rusy, kteří tam teď hrají o bronzové medaile. Jenže to bylo jen za cenu totální destrukce, což může vyjít jednou v turnaji, ale opakovaně se na tom taktika stavět nedá, o čemž mladíky přesvědčili další silní soupeři. Cesta k úspěchu vede jinudy, ale v Česku chybí chuť po ní jít, protože se musí přes větrnou hůrku.

Někteří lidé hokejového prostředí sice bokem přiznají, jak je štve setrvalý stav, jenže většině zřejmě status quo vyhovuje a spokojeně se tak plácá po ramenou. Pěstují se hlavně kamarádčofty a běda těm, kteří volají po personálních a obsahových inovacích.

Svaz se snaží už k žáčkům dostat profesionální trenéry, které sám platí, jenže nedochází ke změně myšlení a přístupu. „Jde hlavně o to, aby mladí v tréninku dostávali lidově řečeno víc za uši a nestačilo jim to, co umí. Chceme, aby všichni dělali práci tak, jak se má a pokud někde něco nefunguje, tak budeme muset tvrději zasáhnout," říkal šéf Českého hokeje Tomáš Král už před pěti lety po čtvrtfinálovém debaklu s USA.

A změnilo se od té doby něco? Bohužel ne. Letošní dvacítka prohrála se stejným soupeřem úplně stejně 0:7. Od líbivých slov je pořád daleko k činům a když se na patřičných místech zeptáte, kde je chyba, zní jen omílané fráze. Jestli něco v českém hokeji absolutně nefunguje, tak to je sebereflexe.

Takže zůstává ničemně rozmělněná konkurence v nesmyslně nastavených ligových soutěžích, o potírání protekce a občas až korupčního prostředí se jen mluví a na každém rohu sice najdete nějakou hokejovou akademii, ale většinově trendy nezachycují. Marketingová videa o fungujícím systému totiž neovlivní výkon na ledě. Je to jako s kartami, platí jen ukázaná.

Pro české fanoušky, kteří by za hokejisty dýchali, je vážně těžké přijmout, že 7. místo je reálný obraz úrovně národního týmu na scéně dvacetiletých. Dokud ale zejména těm nahoře nedojde, že se jede po slepé koleji a nenalejí čisté víno sami sobě i příznivcům, budou velká očekávání zcela mimo realitu. Věta trenéra Mlejnka po turnaji, že jsme měli krásný tým, pak u mnohých způsobí jen nechápavé zakroucení hlavou.

A do toho všeho zasáhl od března covid, takže místo nutných změn v mládežnickém hokeji se vede debata jen o tom, jestli si děti všech školních tříd, dorostenci a junioři ještě v letošní sezoně vůbec zahrají soutěžní zápas. V boji s koronavirovou nákazu má být světýlkem naděje pro lidstvo vakcína, jenže kdo vyléčí nemocný český hokej? Zatím se čeká na zázrak.