Její americký sen se zrodil v slzách. Teď se rozhodla závodit za Česko!

Pod vedením kouče Pavla Červinky nabíhala úseky na pražské Julisce a atleti si mezi sebou šuškali, kdo je ta vytáhla štíhlá běžkyně, kterou dosud nikdy v Česku na závodech neviděli.

Ostatně ani pětadvacetiletá Ficenec si ještě loni neuměla představit, že by si sbalila kufry a odletěla do vlasti svých rodičů, kteří za minulého režimu emigrovali do USA.

Přesto v lednu po dlouhých dvanácti letech vyrazila do Česka, nejdříve se usadila u babičky v Desné, pak se přes tatínka dostala do Hradce Králové. A v pondělí 8. června ji čeká na osmistovce velká česká premiéra na Memoriálu Josefa Odložila.

Olympijský sen rodačky z Kalifornie se zrodil trochu netradičně – na záchodě ve školní jídelně a v slzách. „Já tehdy v sedmé třídě neměla žádné kamarády, byla jsem loser, dělali si ze mě legraci, že jsem moc hubená. Má o rok starší sestra byla naopak populární,“ vypráví Ficenec dobrou češtinou, kterou občas doplní anglickým výrazem.

„Vždycky jsem jedla obědy sama a jednou jsem si řekla, že nemám co ztratit a zkusím se zeptat sestry, jestli si nemůžu sednout k ní a jejím kamarádkám. Ona se otočila a řekla: Ne, jdi pryč. Mě to vzalo, rozbrečela jsem a šla si sníst oběd na záchod, kam jsem chodila celý týden a litovala se,“ vzpomíná.

„Ale jeden den jsem si řekla, že neovlivním, co o mně lidi říkají, ale můžu ovlivnit, jak to vnímám. A rozhodla se, že se nebudu utápět v malých věcech a dokážu něco většího. Dostanu se na olympiádu,“ předsevzala si. Se sestrou už se dávno udobřily, ale olympijský sen Kimberley zůstal. A postupem času začal dostávat konkrétní obrysy.

S atletikou začala jako sprinterka, postupně přešla na čtvrtku, na střední škole jí trenér navrhl, aby začala běhat 800 metrů. „Tolik? Jako dvakrát dokola?“ zhrozila se Ficenec. Ale kouč měl pohotový argument: „Máš kořeny v Česku, odtamtud je Jarmila Kratochvílová, která drží světový rekord, tak to v sobě určitě máš taky.“

Ficenec začala studovat tělesnou výchovu a sport na univerzitě v Alabamě a zlepšovala se i na dráze. Svůj osobní rekord posunula až na 2:02,24, v Česku běžely za poslední tři roky rychleji jen Diana Mezuliáníková a Kristiina Mäki.

Jenže po konci studií si musela Ficenec začít vydělávat na živobytí, a tak si našla dvě práce: na reklamacích v řetězci Target a v prodejně dámské módy. Na tréninky chodila až večer, což si vybralo daň v podobě únavové zlomeniny nohy.

A tak nastalo nelehké rozhodování co dál. Zabalit běžeckou kariéru? „To jsem nechtěla.“ Ještě zkusit kombinovat zaměstnání a trénink? „Být pořád osm hodin v práci na nohou a pak trénovat by mě zničilo. A Tuscaloosa v Alabamě není velké město, možností práce tolik nebylo,“ věděla. Výběr se zúžil na návrat do Kalifornie, kde má Ficenec sourozence, nebo do Česka.

Rozhodla se pro druhou variantu. „Vzala jsem si tři kufry a ještě nechala poslat dvě krabice. Koupila jsem si zimní boty a gumáky, protože v zimě jsem nikdy v Česku nebyla. Jen své dvě kočky jsem bohužel musela nechat v Americe,“ líčí Ficenec, která do Česka létala jako malá pravidelně, ale v době studií už nebylo tolik času ani peněz.

V Desné se zimní boty hodily, ale s běžeckým tréninkem to bylo horší. „Maminka mi řekla, že tam je nedaleko farnost, kde můžu pomáhat mladým. Ale já měla pořád v hlavě, že chci trénovat,“ popisuje.

„A tak jsem šla za taťkou do Hradce Králové, který se mi strašně líbí, je tam všude les, spousta sportovního vyžití,“ pochvaluje si. Vhod přišly i tatínkovy kontakty, jako někdejší vícebojař se znal s bývalým českým rekordmanem v kouli a nyní trenérem Remigiem Machurou a ten atletku propojil s Červinkou, jenž vede mj. maratonkyni Marcelu Joglovou.

Na nového kouče si Ficenec, která se rozhodla reprezentovat Česko, rychle zvykla. Jen odběr krve za určením koncentrace laktátu ji zaskočil. „Já to z Ameriky vůbec neznala. Když mi Pavel po prvním tréninku říkal, že mi vezme krev, přemýšlela jsem, co s tím bude dělat, jestli to je čisté a proč si mám v parku píchat jehlou do prstu,“ směje se.

Vedle tréninků začala v Hradci učit angličtinu, ve spolupráci s manažerem Janem Koukalem se stará o fyzičku mladých squashistů a patří mezi hrstku sportovců, kteří uvítali roční odklad olympiády v Tokiu. Má tak víc času posunout svůj osobní rekord třeba až na výkon 1:59,50, který by jí zajistil naplnění dětského snu.

„Když vydrží zdraví, věřím, že na to mám,“ ujišťuje Ficenec. Nebyla by první olympioničkou z rozvětvené rodiny, její nevlastní bratr Jakub hrál ve Vancouveru hokej za německou reprezentaci.