Hokejisté mu říkají trenére... Je to pro mě pocta, tvrdí představitel kouče Hrouzka ze seriálu Lajna

Představitel výstředního kouče Jiří Langmajer vstupoval při natáčení na neprobádané území. Jestli nemá něco opravdu rád, tak jsou to kolektivní sporty. Postavu bývalé hokejové hvězdy, která deptá syna i celý tým svéráznými metodami, ale vystřihl s naprostým přehledem.

Proč se mu lépe natáčelo v Havířově než v Praze? Proč ho mrzí reakce Vladimíra Růžičky? Následující rozhovor je ale i o otužování a kamarádovi z konzervatoře, se kterým se díky pokračování Lajny pracovně sešel po 30 letech.

Nečekal. Vstupoval jsem do úplně nového média, které mi do té doby bylo cizí. Vždyť já nemám ani počítač. Jsem jeden z mála, ale prostě to tak je. Internetem moc nežiju, až na absolutní výjimky. Když mi nabízeli roli Hrouzka, přišlo mi to trochu absurdní. Možná se občas někdy dívám na mistrovství světa, ale jinak s tím nemám absolutně nic společnýho. A neumím ani bruslit.

Především realizační tým lidí, který na tom dělal. Producent Dan Strejc má výjimečně dobrý čuch na casting herců, díky němu v Lajně vlastně hraju. Petr Kolečko napsal výborný scénář a režisér Vláďa Skórka to hrnul dopředu svou býčí nesmlouvavou povahou Ostraváka. A nesmím zapomenout na kameramana Honzu Šťastného, ten má lví podíl na tom, jak Lajna vypadá.

Když jsem do Lajny nastoupil, řekl jsem si, že využiju možnosti a vytvořím si svébytnou postavu, která nebude nikoho napodobovat. Žádné skutečné trenéry jsem na internetu nestudoval. Vůbec netuším, jak se chovají. Jediné, co jsem věděl, bylo, že to je lehce střihnuté panem Růžičkou. Ale ten si za to může sám, že si ve svém věku barví hlavu na černo a vyvádí věci, které vyvádí. Tak se potom nemůže divit, že si z něj lidi občas dělají srandu.

Mrzelo mě, když jsem s ním pak četl rozhovor, kde o tom mluvil dost ošklivě. Prý se chovám k hráčům jako prase. Asi moc nepochopil, že nejde o dokument, ale o hranou komediální tvorbu. Když je člověk veřejná osoba a něco prokazatelně posere, tak se pak ale nemůže divit.

Celý tým zkoušel vymyslet, jak by Hrouzek měl vypadat. Věděli jsme, že to můžeme víc nakopnout, protože je v tom větší nadsázka. Říkali jsme si, co nás přivádí k šílenství. Že to jsou právě třeba tihle ‚český Italové' se zvednutým límečkem. Černá hlava byla pochopitelně inspirována tím pánem, který mě tak nemá rád. A knír jsem si prosadil já, protože v tu dobu jsem ho měl kvůli jiné roli. Tak jsem řekl: Pojďte toho využít.

Ve druhý sérii už ano... Protože jsem si dal podmínku, že to, co se stalo u první řady Lajny, se nesmí opakovat. Vláďa mi řekl, že má úžasnou maskérku, která má fantastickou barvu. Abychom to nemuseli denně barvit, tak ona mi hlavu načerní a po týdnu natáčení, že se to smyje. Samozřejmě to smýt nešlo a já jsem s tou černou palicí běhal ještě půl roku po Praze. Naštěstí jsem ve věku, kdy mě už nerozhodí, když si lidi myslí, že vypadám jak odbarvenej idiot. Je mi to jedno.

Stoprocentně. Já zase nejsem tak geniální jako mí kolegové. Bez toho, aby žili život psance jako já, bez toho, že by hledali nějaké vzruchy, tak všechno zahrajou levou zadní. To já nikdy neuměl. Vycházel jsem také z toho, že mi Dan Strejc řekl (když jsme si ještě vykali), jak ze mě cítí správnou nasranost.

Nejsem tak zběhlej ve sportu jako Petr, nebo Vláďa, který závodně plaval. Oni vědí věci, o kterých jsem nic netušil. Takže jsem se nebránil, když po mně režisér něco chtěl a vysvětlil mi proč a jak to chce. A protože jsem mu věřil, tak jsem s ním šel i do věcí, o kterých jsem nebyl vnitřně přesvědčenej. Jelikož jsem je nezažil.

Jestli mě můj táta někdy k něčemu nutil, tak hrát na housle v době, kdy jsem už byl v pubertě. Ale já toho stejně nechal a pak se nevědělo, co se mnou... Nakonec mě dali na konzervatoř na hudebně dramatické oddělení, protože, co se týká hudebního vzdělání, tak jsem byl v pohodě. Vstupem na půdu Prahy se ze mě ale stal grázl. S Michalem Suchánkem jsme se řítili školou jako Šinkansen. Kdyby na mě tehdy táta zkoušel něco jako Hrouzek na syna, tak by se mu to určitě nepovedlo.

Ano. Po představení jsem odjel z Prahy, přijel jsem ve dvě hodiny v noci do Havířova, ve čtyři ráno vstával a v pět začal točit. Když jsme večer končili, tak šli všichni na pivo, já si šel umýt tu černou hlavu a pak jsem ještě odehrál v havířovském kulturáku představení. A ráno znova.

Já bych to nikdy nevydržel, kdyby to nedělal tenhle tým lidí. Všechno jsou to srdcaři zapálení pro danou věc. V mojí branži se s tím bohužel už málokdy setkáte. To mě samozřejmě vnitřně nutilo, abych těm klukům dal všechno, co ve mně je.

Mám výhodu, že znám dobře lidi z toho kraje. Jak z Havířova, tak z Ostravy, z Frýdku-Místku. Odtud je parta lidí, se kterými se jezdím po světě potápět. Na Galapágách se kluci pokaždé sešli po večeři a pouštěli si jeden díl Lajny... To je odpověď na vaši otázku. Ale ze seriálu měli radost i havířovští hráči. Oni ten seriál chválili, že je super. Teď už mi i skuteční hokejisté říkají: trenére. To je pro mě poklona.

Ten byl skvělej. Úplně mi vyrazil dech tím, jak byl připravenej, příjemnej, přestože už měl nástup v půl šestý ráno jako bychom šli fárat. Na rozdíl od pana Růžičky si ze sebe umí udělat srandu. To z něj dělá obra, ke kterému hokejová omladina může vzhlížet. Já jsem si to s ním moc užil. Zahrál jsem si s legendou.

Je tam, ale není to eso sportovní. Je to eso herecký. Z Ostravy.

V Praze to bylo mnohem větší peklo. S odstupem můžu říct, že co se týká toho, jak nám šli na ruku i na zimáku, tak celkově lidi v Havířově byli lepší. Kdyby to nebylo čtyři hodiny cesty, tak bych tam klidně jezdil znovu. Točit něco dneska v Praze v klidu, je už skoro nemožné.

My jsme na konzervatoři byli jako Pat a Patachon. Pak nás od sebe naše práce odloučila, ale po padesátce jsme se sešli a bylo to strašně dojemný. Jsem za to šťastnej, že jsem Michala dostal nadělenýho do života. Měla by z toho vzniknout perspektivní spolupráce. Já v roli herce a Michal tentokrát v roli autora scénáře a režiséra.

Mladej Suchoš na Slavii vyrostl, hrál i v Americe. Dělal s námi ve štábu, ale zároveň se staral o všechno, co se točilo kolem ledu - výstroj, hokejky, pomáhal s komparzem. Strašně nám pomohl, bez něj bychom byli ztracení. Točili jsme především v noci a odcházeli jsme v sedm ráno. Užili jsme si svoje.

Snažím se pracovat tak, abych se nemusel stydět za to, co dělám. Od mládí jsem tyhle věci hodně prožíval, ale dneska to pro mě není zdaleka tak podstatný. Mám velké děti, osm měsíců už jsem šťastným dědečkem. Pro mě je důležitý, že můžu trávit čas s dcerami, a že doma mám holku, která mě má ráda. V práci to občas šlape, ale to už je pro mě jen bonus.

Jóga, sauna, příroda... S Matějem a Kryštofem Hádkovými jsme nedávno absolvovali kurs Wima Hofa Ice Man, což je taková speciální dechová technika, a hlavně intenzivní otužování. Tomu se ale věnuju už mnoho let.

26. prosince jsem byl už počtvrté na Memoriálu Alfréda Nikodéma, což je nejstarší otužileckej závod v Evropě. U nás v Pyšelích už se díky mně otužování taky rozjelo. Stalo se tradicí, že 24. prosince po obědě se scházíme u splavu. Přijedou s námi naše holky, připraví chlebíčky, šampaňské, sladkosti. Přiťukneme si a zaplaveme v Sázavě, která měla naposledy 3 stupně. Je to taková krásně očistná věc. Kolektivní sportování mě ale nikdy nebavilo a bavit nebude.

Vůbec jsme takovou debatu nevedli. Momentálně mám rozvrženou práci na dva roky, to znamená až do konce roku 2020. Kdyby se to mělo točit, tak bych o tom asi věděl. Ale co není, může být.

Není to tak dávno, co na mě řvali: Koubo! Přitom Copak je to za vojáka, se točilo, když mi bylo dvacet. Takže to je před víc než 30 lety. Není špatný, když mi místo Koubo říkají v padesáti trenére... Já jsem za to docela štastnej, protože to znamená, že práce, kterou jsme na Lajně odvedli, dává smysl.