Hlaváč: Lidi se mi smějí, spoluhráči jsou mladší než moje dcera. Mě ale hokej pořád baví

Hodně lidí se mi kvůli tomu směje, ale mě hokej pořád baví. Kdybych už tu soutěživost a chuť v sobě neměl, skončil bych. Ale já ji pořád cítím a hokejem si prodlužuju mládí. Jsem v kolektivu kluků, z nichž někteří jsou dokonce mladší než moje dcera, což je docela sranda. Dokud ještě budu schopný na ledě něco předvádět, chtěl bych dál hrát.

Věřím, že jsem soudný. S tím jsem nikdy neměl problém, nejsem hlupák. Až tam budu vyloženě navíc, nechám toho.

Byli jsme tam deset let v kuse a prostě to rozhodnutí nějak uzrálo. Na Floridě zůstala jen starší dcera, která letos dodělává vejšku. O problému mé paní se moc nechci bavit, ale péče v Česku je jiná. Navíc mi tady pomůžou další lidi. S ženou jsme Češi, máme tady rodiny. Je to něco jiného než u Davida Krejčího, jehož manželka je Američanka. Ani si nedokážu představit, jak těžké pro ni musí být přestěhovat se z Bostonu do Olomouce.

Bydlím v Praze, v Letňanech navíc všechny znám, protože jsem tam během posledního šíleného covidového roku chodil hrát za veterány. Letňany měly zájem o druhou ligu už loni, jenže covid všechno stopnul. Teď jsme se s Divochem (generálním manažerem klubu a bývalým hokejistou Tomášem Divíškem) potkali znovu a hned se domluvili.

Ze začátku se pár takových opravdu našlo. Na jednu stranu se jim nedivím, vždyť jsem pomalu o pětadvacet let starší. Hned jsem jim ale říkal, že takhle teda ne, že si v šatně všichni tykáme.

Přesně tak to je. Jestli to dvacetiletý kluk odflákne, zatímco Hlaváč tam jede naplno, pak je někde chyba. Musím je ale pochválit. Přes léto jsme dost trénovali, třeba i čtyřikrát týdně, a mají můj velký obdiv, že po dni ve své práci ještě takhle dřou na ledě. Líbí se mi, jak na sobě makají. Já se snažím taky, navíc jim hodně věcí ukazuju a oni mě berou.

Nebylo lehké jenom neležet doma na gauči a nejíst. Snažil jsem se chodit běhat, ale to je problém kvůli mé bolavé kyčli, která se hned začne ozývat. Hodně jsem jezdil na kole, v zimě na rotopedu a samozřejmě bruslení. Mám venkovní posilovnu, kde jsem dělal shyby, dřepy... Jsem stará škola, nemůžu už ve svém věku dělat to, co mladí.

Jako pětačtyřicetiletému člověkovi. Nohy bolí, ale během dne se pomaličku rozjedu a večer už je to lepší. Dopolední tréninky bych už ale nedal. Stejně jako den po zápase potřebuju volno, abych zregeneroval. Na to jsme s trenérem Jardou Nedvědem domluvení, s tím není problém.

Co jsem slyšel, tak výhledově; třeba do dvou tří let; by chtěly o patro výš. Teď se dává dohromady jádro týmu a uvidíme, jak to bude vypadat za pár roků, kdy už tam nebudu.

Hlavně aby se odehrála celá sezona. Mám z toho ale takovou hrůzu, že už ničemu nevěřím. Bojím se, co zase přijde po volbách do Sněmovny. Myslím, že s tím virem se už musíme naučit žít, jinak se z toho všichni zblázníme.

Chtěl bych trénovat. Hokej dělám přes dvacet let, nic jiného prakticky neumím, tak se to nabízí. Myslím, že by mě to i bavilo. Uvědomuju si, že dobrý hokejista se nerovná dobrý trenér, jsem ale přesvědčený, že můžu čerpat ze svých bohatých zkušeností. Už teď se občas přistihnu, že při zápase přemýšlím, co bych jako trenér udělal jinak. Koho prohodit v sestavě, jestli hru nestáhnout na tři lajny. Ale v Letňanech budu zatím jen jako hráč.