Článek
Jeden rozdíl tady ovšem je. A zásadní. Dominanci a úspěch má Spartě přinést nikoli kopírování fotbalu přinášejícího úspěchy, trofeje a koneckonců i účast v pohárové Evropě Slavii, ale vlastní způsob hry, s nímž se míní Jílek prosadit, pokud mu k tomu bude dopřán prostor a čas.
Alespoň před derby s vršovickým rivalem to tvrdil s vírou, že právě konfrontace s obhájcem titulu může přinést na jeho cestě zlom.
Moment, který by mohl nastartovat něco nového.
Předpoklad, ve který sparťanský kouč doufal, ovšem zase nevyšel. Tak jako nevyšel v kvalifikačním předkole Evropské ligy s tureckým Trabzonsporem a jako nevycházel ani v předchozích devíti ligových kolech, během kterých zahalil Spartu prach ještě větší průměrnosti, než v jakém se ztrácela před Jílkovým příchodem.
Průměrnosti výsledkové, neboť sedmou příčku v tabulce a dvanáctibodovou ztrátu na první místo by nejspíš neustál žádný z předchůdců současného letenského trenéra, Stramaccioniho nevyjímaje, ale především herní a výkonnostní.
Rozdíl mezi Spartou a Slavií totiž v derby nepředstavovaly jen ony dvě tři klíčové situace, které podle Jílka jeho hráči nezvládli a jež byly podle trenérova mínění příčinou příliš kruté porážky. Zásadní rozdíl se totiž projevil v herní filozofii a koncepci obou týmů a jejím naplnění především.
Na straně jedné precizně organizovaná hra Slavie založená na neustálém pohybu, napadání soupeře, ochotě podstupovat jeden souboj za druhým, vyrážet dopředu a dostávat se k soupeřově bráně co nejjednodušeji, a hlavně s co nejmenším počtem přihrávek, aby soupeř nestačil reagovat. A samozřejmě hra založená na organizované a fungující defenzivě a vžitých automatismech, které Trpišovský během dvouletého působení v Edenu do hráčů dostal a přesvědčil je, že budou účinkovat. Jedno, zda proti sobě budou mít právě milánský Inter nebo Spartu.
Proti tomu sparťanské pachtění, jemuž se sice snaha upřít nedá, ale kterému schází ujasněná koncepce a nastíněný směr, kam má vložené úsilí směrovat. Takže nezbývá než improvizovat, spoléhat na individuální schopnosti jednotlivců, tvůrčí potenciál Kangy, což se názorně projevilo po vyloučení Hušbauera a krátké přesilovce, která se Spartě nabídla. A přitom samozřejmě věřit v jeho den… Jenže když se s ním gabonský legionář zrovna mine, nebo když Sparta právě narazí na soupeře, který je fotbalově dál a výš, promění se avizovaná vlastní letenská cesta za úspěchem pouze ve hru na náhodu logicky ústící v bezmoc a zmar.
Trenérovi pak nezbude než vzhlížet k nastávající pohárové konfrontaci s druholigovou Jihlavou a ligovému duelu s Plzní se slovy: „Nastaví nám znovu skutečný obraz naší kvality.“ A to prosím vysloví po čtyřměsíční cestě, kterou si se Spartou prošel, a deseti ligových a dvou střetnutích v pohárové Evropě, v nichž mužstvo vedl.
Tahle slova samozřejmě nesvědčí jen o Jílkově tápání a čím dál tím víc projevované bezradnosti, ale lakonicky vypovídají hlavně o současném stavu fotbalové Sparty.
Stejně bezradné a v jednom kuse tápající.
Fakt, že slávistický kouč Jindřich Trpišovský se během necelých dvou let utkal v derby už se čtvrtým trenérem Sparty, neboť v šesti odehraných zápasech stačil narazit na Hapala, Ščasného, Horňáka a teď v neděli na Letné na Jílka, to jen dokumentuje.
Trpišovského s jeho vizí a představou, po jaké cestě jít a kam Spartu směrovat, Křetínský při námluvách před třemi lety odmítl. Jasně vyhraněné pravomoci mezi generalitou klubu a sportovním úsekem požadované Trpišovským nezapadaly do jeho představ o fungování Sparty. Liberecký či nyní slávistický model naprosté autonomie sportovního úseku tvořeného trenérem a sportovním ředitelem Nezmarem mu už teprve nebyl po chuti. Nemluvě o tom, že ani při zkoušení z taktiky neodpovídal Trpišovský, jak měl a jak chtěl majitel slyšet.
Raději dal na krásná slova a vize o vlastní cestě, kterým s gustem naslouchal a které mu recitovali jiní trenérští adepti.
Před lety Stramaccioni, teď pro změnu Jílek.
Proto žádný div, že sparťanská cesta je dál jen cestou plnou prachu, štěrku a udusané hlíny, jak o tom zpívával Karel Kryl. I šedé šmouhy nenaplněných představ a tužeb ji ostatně lemují, jen to Morituri te salutant zatím nikdo nevyřkl.
| Zdeněk Pavlis pracuje přes čtyřicet let jako sportovní novinář a publicista. Působil v redakcích Zemědělských a poté Zemských novin, Lidových novin, Svobodného slova a nyní publikuje na nejnavštěvovanějším českém sportovním internetovém portálu www.sport.cz, a to od roku 2008. Celé desetiletí spolupracoval se slovenským fotbalovým týdeníkem Tip. Od roku 2001 je předsedou Klubu sportovních novinářů ČR. Napsal více než dvacet knih. Například: 50x Fotbalista roku, Čaroděj, Djoker Novak Djokovič, Josef Bican – Pepi, Klub ligových kanonýrů, Králové fotbalu, Petr Čech: Mr. Perfect, Zlatý míč, Gianluigi Buffon: superman Gigi, Železná Sparta. Je držitelem Ceny Egona Erwina Kische udělované českým a slovenským spisovatelům za literaturu faktu. |
