GLOSA: Roztržka, nebo příměří? Pro malé asociace a kluby, české nevyjímaje, to vyjde nastejno

Pochopitelně nejen jeho a samozřejmě nikoli jen Slavii. Iniciativa tuctu evropských velkoklubů hodlajících založit vlastní Superligu se dotýká všech pětapadesáti členských zemí UEFA.

Menších národních svazů a asociací přímo bytostně.

S výjimkou dvanáctky či zvažované dvacítky elitních klubů majících vytvořit soutěž pro vyvolené se však de facto dotýká i všech ostatních klubů napříč kontinentem. Malých, a pro zmiňovanou velkou dvanáctku absolutně nezajímavých doslova existenčně.

Proto také poprask, který nastal ve švýcarském Montreux, kde právě zasedá výkonný výbor UEFA a kde se v úterý sejde 45. kongres UEFA. Původně s představou, že inovuje, upraví a odsouhlasí změny stávající formátu Champions League a vůbec klubových soutěží, které UEFA řídí, teď ovšem donucen jednat, aby zachránil evropský fotbal.

Vznik Superligy, která by si měla premiérový ročník odbýt už v sezoně 2022/23, by totiž znamenal konec pravdy vyslovené před nedávnem trenérem Pavlem Vrbou, že nejlepším klubovým sponzorem je UEFA a příjmy od ní plynoucí.

Vrba moc dobře věděl, o čem mluví. Zvlášť po letech prožitých ve službách Plzně, které de facto rok co rok přinášel do klubové pokladny stamiliony plynoucí z Ligy mistrů i koneckonců z Evropské ligy. Vždyť na nich byl zázrak nazývaný Viktorie Plzeň vystavěn. V tuzemsku a koneckonců i v Evropě.

Ostatně i Slavia ví o těchto počtech své. Její klubový rozpočet oscilující kolem miliardy korun ročně sanovala v posledních letech takřka z poloviny UEFA. Z letošní účasti v kvalifikaci Ligy mistrů a poté z následného pochodu Evropskou ligou činí slavistický profit kolem 400 milionů korun. A když se k tomu připočte zviditelnění hráčů na evropské scéně a jejich rostoucí cena na přestupové burze, což byl případ Tomáše Součka a koneckonců i Vladimíra Coufala, šplhají finanční benefity do ještě vyšší roviny.

Ty by pochopitelně scházely nejen v Edenu, ale následně i v celém českém fotbale.

Tucet signatářů nastíněné Superligy sice v prvním prohlášení přislíbil, že v jejich budgetu, který už teď čítá díky vloženým prostředkům americké banky JPMorgan přes 90 miliard korun, se najdou finance pro fond solidarity určený klubům stojícím mimo vyvolené společenství, aby tím byl garantován další rozvoj evropského fotbalu. Zvláště když přitečou miliardy další z prodeje televizních a marketinkových práv, od sponzorů, z příjmů od diváků.

Jedno staré moudro říká, že řeči se vedou a voda teče, další přidává, že slibem nikoho nezarmoutíš. I proto jednotná fronta, která se v evropských zemích proti záměru na vytvoření Superligy okamžitě vytvořila.

Všichni totiž vnímají, jak devastující důsledek by existence Superligy pro fotbal na starém kontinentu měla.

Ekonomický, ale pochopitelně i sportovní.

On ho mít beztak bude.

I v případě, že dojde k vyhlášení příměří a myšlenka na vytvoření Superligy, stará už pomalu tři desetiletí, bude zase na čas odložená do sejfů.

Pod tlakem klubů hrozících vytvořením Superligy bude UEFA chtě nechtě donucena ke kompromisům. Zvlášť když se k iniciativě přidají i další elitní velkokluby, s nimiž projekt počítá a které se zatím chovají rezervovaně.

Ke kompromisům bude UEFA dotlačena navzdory všem pohrůžkám, které už z Montreux do světa vyslala a v nichž se mluví o vyloučení klubů z národních soutěží a všech soutěží UEFA, zákazu účasti hráčů startujících v Superlize na mistrovství světa a Evropy...

Dřív nebo později se promítnou do úpravy soutěží, účasti v nich, odrazí se i v rozdělování financí.

A že na kompromis doplatí hlavně malé národní svazy a kluby jimi zastřešené, je předem jisté.

Tak jako si Tvrdík pragmaticky uvědomil, že z války s UEFA by nikdy nevzešel jako vítěz, je i generalitě evropského fotbalu zřejmé, že pro ni bude lepší vzdát se sponzorství malých a z jejího pohledu pramálo zajímavých klubů než riskovat roztržku, když ne přímo válku s dvanáctkou elitářů.