GLOSA: I porážka má pro českou reprezentaci svůj přínos a hodnotu

Jednu ustál, protože vyřazení ve čtvrtfinále loňského světového šampionátu bylo v Brazílii jako blamáž vnímáno. Vrátit se ale z cesty do Evropy bez výhry, a navíc po konfrontacích s protivníky, kteří v žebříčku FIFA figurují na 76., resp. 44. příčce, to by těžko rozdýchával. A ani na argument, že i pro něho šlo o přípravu a poznávání nových hráčů, s nimiž musí v červnu odčinit opakující se nezdary na Copa America, kde se Brazílie už tři ročníky po sobě nedostala dál než do čtvrtfinále, by fanoušci neslyšeli.

K tomu, aby zachránil tvář a renomé sobě i svému mužstvu, postačilo Titemu pár rošád v základní sestavě. Příchod Evertona, ale hlavně dvaadvacetiletého Nerese a o rok mladšího Gabriela Jesuse na posledních dvacet minut. Přepnutí do módu, v němž se současný fotbal nese a hraje.

<a href="http://www.sport.cz/">Sport.cz</a>

Rychlého, přímočarého, jednoduchého.

V pátek ve Wembley umocněného anglickým důrazem, nesmlouvavostí a tahem na bránu, v úterý v Edenu pro změnu brazilskou technikou a individuálními schopnostmi a kvalitou.

Právě v této pasáži se projevil zásadní rozdíl mezi tuzemským vnímáním a praktikováním moderního fotbalu a cestou, po níž se vydal a kráčí svět. Dokud se Brazilci spokojovali s kombinačním fotbalem v pochodovém tempu, postupnými, zdlouhavě rozehrávanými kombinačními akcemi a statickým projevem, dokázala česká reprezentace reagovat. Nebo spíše reagovat stačila, protože soupeř jí k napadání, presinku, držení míče, střeleckým pokusům a aktivnímu hernímu projevu dopřával čas, a tudíž i dostatek příležitostí. A dokonce opakovaných.

I proto taktika účinkovala. Proti brazilskému fotbalu z minulého, nebo spíše předminulého desetiletí, s nímž pětinásobní mistři světa uspěli naposledy na světovém šampionátu před sedmnácti lety a na Copa America před dvanácti lety a s nímž se spokojovali i v Edenu, celkem zákonitě.

Jakmile ale střídající brazilští mladíci přepnuli na vyšší rychlostní stupeň a hru zjednodušili tak, jak jsou zvyklí v Ajaxu či Manchesteru City, taktika účinkovat přestala. A jen ve vynucených i nevynucených změnách v sestavě Šilhavého mužstva se příčina neskrývala. To se jen ve hře českého týmu projevil rozdíl mezi vnímáním, a hlavně naplněním základních premis současného fotbalu.

Rychlosti, přímočarosti, jednoduchosti, vystupňovanému tempu, ovládání míče v plném pohybu.

A právě proto má prohra s Brazílií svou hodnotu a přínos. Bylo by totiž chybou se konejšit, natož si nalhávat, že s třetím týmem světa sehrál český výběr v první půli víc než vyrovnanou partii. Že mu sám pomohl a vlastně ho dostal zpět do zápasu další ze seriálu chyb, které se tentokrát dopustil Gebre Selassie. Že tolik velebení Brazilci byli hodinu bezradní a téměř neškodní jen proto, že jim česká reprezentace nic jiného neumožnila.

Pochopitelně že trenér a fanoušci s ním mohli kvitovat přístup hráčů, jejich úsilí a snahu odmakat každou minutu přátelské konfrontace. Ocenit osvěžení, jež do mužstva vnesli Masopust s Coufalem, zatleskat výkonům Pavlenky a Pavelky, kteří představují základní stavební kameny formujícího se reprezentačního týmu, k nimž Šilhavý přikládá Čelůstku, Nováka, Součka, Zmrhala, Schicka. Hráče, které zná, spoléhá na ně a představují pro něho další konstantu při budování týmu. I počin samotného trenéra, jenž změnami ve složení mužstva dal na srozuměnou, že i jeho loajalita k podzimní sestavě má své hranice a meze, je třeba kvitovat.

Na přínos závěrečných dvaceti minut úterní konfrontace pro sebereflexi české reprezentace by se přitom ale zapomenout nemělo. Ty totiž měly a mají větší vypovídající hodnotu než sedmdesát předchozích minut odvíjejících se na trávníku v Edenu.

Stejnou, jako páteční vstup do kvalifikace ve Wembley.