GLOSA: Brücknerovu pravdu sice Šilhavý znal, přesto si ji potřeboval sám ověřit

Ověřil si však jen to, co Karel Brückner vždy hlásal. „Vždycky musíte mít vybrané hráče. Byl jeden trenér, který tři roky zkoušel. Já nikdy. Jen ve své hlavě a na tréninku, zápas se ale musí odehrát," tvrdil a dál tvrdí nedávný oslavenec, že jeho dělení hráčů na zlaté a ty ostatní zvané prašivky mělo, má a bude mít platnost.

I Šilhavý už to zjistil. A opakovaně. Ujistila ho o tom krajně nevyvedená kvalifikační partie na hřišti Kosova, domácí příprava se Severními Iry i teď naposledy duel proti Bulharům v Sofii. A nejde přitom jen o porážky ve zmiňovaných střetnutích, z nichž ta v Prištině přivodila až přespříliš postupových komplikací a prohra v Sofii zase zbytečnou kaňku na zdárné kvalifikaci, ale především o výkony jeho týmu. Rozkymácené, oscilující v sinusoidách nahoru dolů, jednou volající po superlativech, vzápětí si říkající o sžíravou kritiku. Samo sebou i trenérovu.

„Nejsme prostě tak silný tým s takovou kvalitou, abychom dobré výkony opakovali dlouhodobě. Nejsme jako Anglie, která s námi prohraje a v dalším zápase nenechá nikoho na pochybách, kdo je lepší," odvezl si Šilhavý ze Sofie důležité, a hlavně potřebné poučení.

Opakovaně si totiž potvrdil, že on prostě nemá k dispozici kádr poskládaný z hráčů zlaté generace, jakým disponoval Brückner, takže si nemůže dovolit podobné fanfarónské počiny jako on. Postavit jedenáctku z náhradníků a být přitom přesvědčen, že soupeře smete a pošle ho ze šampionátu domů, jako to provedl Brücknerův tým druhého sledu s Němci na mistrovství Evropy v Portugalsku před patnácti lety.

Realita současného českého fotbalu je mnohem prozaičtější, i když i Šilhavý si ji potřeboval v praxi ověřit. Nikoli snad jako jeho předchůdce u národního týmu Karel Jarolím střídající v sestavě hráče jako na běžícím pásu, aby po třech letech zjistil, že nikam nepokročil.

Vyzkoušenou a stvrzenou pravdu infikovanou Brücknerem Šilhavý naopak ctil, své zlaté nebo chcete-li vyvolené hráče si záhy našel, důvěru do nich vložil a kostru týmu stvořil. A až na jednu dvě výjimky stvořil nejspíš i celý tým.

Přesto si chtěl a celkem logicky i potřeboval ověřit, jak je na tom s ostatními. „Nedělil bych sestavu na silnou či slabou nebo na to, zda se právě hraje kvalifikace či příprava. Jako reprezentant jdete hrát a předvést své kvality, protože v každém zápase přece bojujete o nominaci," naznačil trenér, že i v posledním kvalifikačním duelu v Bulharsku si každý z hráčů psal svůj posudek.

Pro Šilhavého důležitý v tom, že se opakovaně utvrdil, že zatím skutečně musí spoléhat jen na své vyvolené. Na jejich mentalitu, vůli a ochotu zabrat. Hlavně s nožem na krku... Za nimi totiž zeje značná výkonnostní mezera, takže trenérovy možnosti, kam a po kom dál sáhnout, jsou krajně omezené. Natož aby byl na tom tak jako svého času Brückner, který byl nucen před každým zápasem zvažovat a přemítat, kterého ze svých dvanácti třinácti „zlatých" vynechat, protože hrát jich mohlo jen jedenáct.

I tahle konstanta stvrzená nedělním duelem je ale pro reprezentačního kouče cenným zjištěním. Pro potencionální adepty reprezentace ovšem také. Zvlášť když Šilhavý už v Sofii mluvil nahlas o tom, že nominace na závěrečný turnaj už mu v hlavě krystalizuje a nosí v ní hráče, kteří k ní mají hodně blízko.

Zatím ovšem z devadesáti procent, jak také připomněl.