Dr. Jo, ale i Dr. No. Průkopník Vengloš, který předběhl dobu a chtěl změnit anglický fotbal

Vyzvídali, dohadovali se, kdo to bude, ale Ellis byl tajemný jako hrad v Karpatech. Jako vždycky. Jméno nového kouče z něho nedostali.

A teď před ně předstoupil muž, kterého v životě neviděli. A ještě je vyvolává jako malé kluky ve školních lavicích a ptá se: Znáte ho? „No," odpovídají jeden po druhém.

Čekali jméno. Personu. Osobnost. Trenérskou veličinu.

„Představuji vám nejlepšího trenéra v Evropě. Čtvrtfinalistu mistrovství světa. Gentlemana se železnou pěstí v sametových rukavicích. Manažera s doktorátem z psychologie a fyziologie. Doktora Josefa Vengloše."

Spadla jim čelist.

Druhý den, 23. července 1990, ze sportovních stránek novin vyřvávaly titulky: Aston Villu přebírá Dr. Jo, Villans povede Dr. No.

Přezdívky, které extrenérovi československé fotbalové reprezentace už zůstaly. V Birminghamu napořád.

„Jeho smůlou bylo, že přišel na Ostrovy tak brzy. Předběhl dobu, a proto nemohl v uspět. To, co Dr. Jo na nás hráčích a mužstvu chtěl a vyžadoval a co je teď všude naprosto samozřejmé, přišlo do Premier League sedm osm let poté, co se po roce musel vrátit zase zpátky na kontinent," vzpomínal na prvního manažera na scéně nejvyšší anglické fotbalové soutěže nepocházejícího z Ostrovů tehdejší útočník Villans a později Manchesteru United Dwight Yorke v knize McMullan to O´Leary.

Slovenský kouč se stal skutečně průkopníkem. Trenérem a vizionářem, který chtěl měnit anglický fotbal dávno před Arséne Wengerem a všemi těmi, kteří přišli po něm.

I proto ho měli za naivního blázna. Snílka a naivu, který chce bourat a ničit, co bylo v anglickém fotbale po desetiletí, ba staletí běžné.

„Divil jsem se a mnohdy jen zíral. Na kopy hranolků a krvavých steaků, kterými se hráči ládovali před zápasem, aby si navrch přidali jako nášup hromadu fazolí. Na konvice čaje, které popíjeli během přestávky. Na klauzule v hráčských smlouvách, podle nichž patřilo čtyřiadvacet hodin po zápase jen a jen hráčům a bylo na nich, jak s nimi naloží a kolik pint piva do sebe nalejí," přiznával i Vengloš, že jen obracel oči v sloup.

On, který už dvacet let před angažmá na Ostrovech nutil při první ligové štaci v Košicích své svěřence, aby po každém tréninku pojídali porce kyselého zelí. To aby do sebe dostali nejen vitamíny a minerály, ale aby je přešla chuť na pár žejdlíků piva.

„Stačilo si dát jeden a byli jsme nadmutí jako kozy, takže další jsme si odpustili," vybavoval si svérázné Venglošovy metody kanonýr Ján Strausz.

Jenže chtít něco takového na hvězdách, které v devadesátém roce oblékaly dres Aston Villy? Na Davidovi Plattovi, Paulu McGrathovi, Gordonu Cowansovi, Dwightovi Yorkovi?! Narazil. A tvrdě.

Mužstvo, které v předchozí sezoně dlouho válčilo s Manchester United o titul, aby nakonec skončilo druhé, se zmítalo u dna tabulky.

A v pohárové Evropě, kam se anglické kluby vracely po nucené pětileté pauze, vypadlo v Poháru UEFA hned ve druhém kole. Sice s milánským Interem, ale i tak.

Kde je slibovaný vzestup, který si Doug Ellis od gentlemana s železnou pěstí v sametových rukavicích sliboval? Kde je prestiž anglického klubového fotbalu, kterou ten Evropan v konfrontaci s namyšlenými Italy takhle pošlapal?

Novináři měli pravdu, když ho vítali titulky „Dr. No", utvrzovali se fanoušci, když Villans upadali do stále většího zmaru a bídy.

„Doctor Jo nikdy nedokázal pochopit, jak může hráčům chutnat pivo půlhodiny poté, co prohráli zápas. Jak se mohou smát a bavit se s přáteli, zatímco on jde za prezidentem klubu a poté i za mnou a omlouvá se za porážku. Jak si mohou zajít ve středu na pár pint pěnivého moku, když ví, že v sobotu zase hrají? Jak přes všechny jeho apely a výzvy nevidí důvod, proč na zvycích něco měnit?" vzpomínal po letech tehdejší sekretář Aston Villy Steve Stride, proč Vengloš vytrvale narážel a neměl nárok, aby se svými vizemi prorazil.

S jídelníčkem, v němž byl přesně stanovený poměr minerálů, sacharidů, vitamínů a tekutin. S energetickými nápoji v šatně místo tradičního anglického šálku čaje. S rozcvičkou po zápase pro hráče, kteří v něm nastoupili, a klasickým tréninkem pro ty, kteří se na trávník nedostali. S denním režimem, který se pokoušel zavést. S regenerací a odpočinkem.

I třeba s malým diktafonem, s nimž objížděl zápasy příštích soupeřů Aston Villy, aby si na kazety diktoval postřehy o protivníkových hráčích a hře soupeře. Trenéři, kteří seděli na tribuně s ním, se jen pochechtávali a významně si klepali na čelo.

„Na druhou stranu jsem se i já stále učil a nepřestával se podivovat. Třeba nad tím, že tréninky jsou daleko ostřejší a náročnější než zápasy, protože každý hráč se chce trenérovi ukázat a přesvědčit ho, že je lepší než ten druhý a má hrát. I David Platt byl takový, i když byl hvězdou první velikosti a pobíral šedesát tisíc liber týdně, což v devadesátém roce představovalo neuvěřitelné peníze," přiznával trenérský světoběžník Jozef Vengloš, jak moc mu roční angažmá v Aston Ville dalo.

„Byl to přitom nejtěžší rok v mé kariéře, protože jsem žil pod neustálým tlakem. Nezapomínejte, že v té době hrálo na Ostrovech minimum legionářů a já byl cizincem. Vůbec prvním zahraničním trenérem, který v nejvyšší anglické soutěži působil a který se snažil vyšlapávat si svou cestu."

Nevyšlapal si ji. Nepomohlo, že Doug Ellis se svému doktorovi se železnou pěstí v sametových rukavicích snažil pomoci, jak to jen šlo. I nákup posil mu nabízel, když už to s Villans vypadalo bledě a padali k samému dnu.

A to přesto, že byl pověstný tím, že s jinými manažery se ani trochu nepáral. Za dobu předsednictví v Aston Ville jich mimochodem předčasně vyhodil třináct. „No," odpovídal na jeho nabídky Vengloš.

Dr. Jo, ale nakonec Dr. No, protože tak ho titulovali, a to o něm nejen v Briminghamu psali, když Aston Villa prohrála s Manchesterem City ostudně 0:5 a čas Venglošova působení na Ostrovech se naplnil.

„Je čas odejít, Dr. No," vyřvávaly novinové titulky. A Vengloš po roce odešel.

„Anglie nebyla zvyklá a připravená na to, s čím Doctor Jozef přišel a na co byl on zvyklý z kontinentu. Byl to disciplinovaný a velmi pokrokový gentleman, který totéž očekával od všech okolo. Od hráčů a svých asistentů především.

Jenže ti byli naladěni do zcela jiné tóniny. Proto tvrdím, že jedinou jeho smůlou bylo, že přišel na Ostrovy době, kdy nebyl anglický fotbal na změny připravený," nepřestával obhajovat Vengloše sekretář Villans Steve Stride.

Teď, kdy doktor Vengloš odešel do fotbalového nebe, by ho obhajoval ještě hlasitěji a vehementněji.

To, co Dr. Jo do anglického fotbalu přinesl, totiž po pár letech otevřelo dveře všem trenérům z kontinentu, kteří přišli po něm. I Mourinhovi, Benítezovi, Ancelottimu, Guardiolovi, Hiddinkovi, Kloppovi a všem, kteří v anglických klubech působili a působí.