Článek
Jak často si šampionát s odstupem deseti let připomenete?
S tím tématem se bohužel potkávám relativně pravidelně. Ale čas běží, nejvíc mě to ovlivnilo život bezprostředně poté.
Vybavíte si, kdy poprvé zazněla myšlenka, že byste se mohla stát prezidentkou organizačního výboru, který do té doby vedl Roman Kumpošt?
Myslím, že to bylo v létě 2007 na základě komunikace s ministerstvem školství.
Běžecký areál ve Vesci.
Už dříve jste uvedla, že nebýt vašeho tehdejšího partnera Josefa Jindry, tuto pozici byste nevzala. Muselo vás okolí přesvědčovat?
Já tehdy řešila, co dál se životem. Jestli se chvíli věnovat rodinnému životu a případně mít druhé dítě, nebo se vrhnout do práce. Bylo to nějakou dobu po konci kariéry, neměla jsem v plánu se k závodění vracet a možných cest přede mnou bylo několik. Šampionát byla jedinečná věc pro české lyžování a pro mě to byla asi největší motivace zůstat u sportu.
Neměla jste ale prakticky žádné manažerské zkušenosti, to vás nenahlodalo?
Samozřejmě to nebylo jednoznačné. Pár týdnů jsem váhala, ale podlehla jsem trochu i tlaku okolí. Zájem politický i lidí kolem mě byl, abych do toho šla.
Jak s odstupem času hodnotíte své rozhodnutí?
Kdybych měla se současnými znalostmi a zkušenostmi všechny informace, tak samozřejmě, že ne jako dobré. Ale v tu dobu jsem pracovala s tím, co jsem měla. Zažila jsem v té pozici strašně moc věcí pozitivních i negativních, které v normálním životě nezažijete. Zkušenosti jsou s odstupem času i pozitivní. Na druhou stranu nemůžu tvrdit, že toho pozitivního bylo moc, byly to těžké dva těžké roky mého života.
První kritika přišla už při testovacích závodech rok před šampionátem, kdy jste z hor sváželi sníh na tratě. Jak jste se srovnávala s negativními reakcemi? Do té doby vás veřejnost vnímala jako úspěšnou sportovkyni jednoznačně pozitivně.
Jak se člověk naučil srovnávat s neúspěchy ve sportu, musela jsem se srovnat s tím, co se o mě píše, byť ne vždy to bylo korektní. Neuspořádat tehdy zkušební Světové poháry by byl velký problém. A že jsme vozili sníh a v časové tísni se nestihla vyběhat všechna povolení? To byla realita. V tu dobu jsem věděla, že jsem naskočila do vlaku, ze kterého se nedá vyskočit.
Lyžařská magistrála v úseku Smědava - Kasárenská, odkud brali organizátoři SP sníh na trať ve Vesci
Řada důležitých lidí z organizačních výboru navíc odešla s Romanem Kumpoštem.
Určitě odešla řada kvalitních lidí se svým know-how. Ale lidé, kteří s námi pak pracovali, byli většinou hrozně fajn, někteří se stali velkými odborníky ve svém oboru. Třeba Michal Lamplot s námi začal jako mladý kluk po vysoké škole a teď je zaměstnanec FIS ve Švýcarsku. Krátkodobě to problém byl, ale ten tým se povedlo poskládat velmi dobře.
Měla jste i silnou politickou podporu, od tehdejší ministryně školství Kuchtové po premiéra Topolánka, který se za vás ostře postavil.
Samozřejmě jsem si toho svým způsobem vážila, nebýt té podpory, tak bych do toho ani nikdy nemohla jít. Ale pak už v tom reálném životě vám nikdo nepomohl. Každý den v šest ráno jsem vstávala, jela do Liberce, večer se vracela, to už jsem si musela vybojovat sama.
Zásadní otázka zní, proč šampionát skončil dluhy, které dosahovaly až stomilionové výše?
Je třeba vzít tu akci od samého začátku a úspěšné čtvrté kandidatury, kdy já ještě závodila. První rozpočty se v investicích pohybovaly okolo 600 milionů, nakonec byly 1,2 miliardy… Těch věcí se nakupila spousta ještě předtím, než jsem do toho projektu vstoupila já. Další výdaje byly spojeny s dostavbou nových areálů, a není to kritika mých předchůdců, ale přicházely nové věci, které bylo třeba dofinancovat a dokoupit. Byly to náklady spojené s uvedením areálů do provozu. K tomu sněhová kalamita, míň prodaných lístků, ekonomická krize, kurz franku…
Kdybyste měla vypíchnout ten jeden hlavní důvod?
Největší neplánované výdaje byly v souvislosti s dokončením obou areálů. Budovalo je město Liberec, kam šel tok peněz, který neměl s námi jako organizátory nic společného. Nikde nebylo vydefinováno, v jakém stavu nám ty areály předají. A my je dostali bez nábytku, bez židlí… To nikde v těch dlouhodobých rozpočtech nebylo.
Z veřejných zdrojů se v souvislosti se šampionátem investovaly přes dvě miliardy. Kde se dalo ušetřit?
Upřesnila bych, že samotný organizační výbor pracoval zhruba s třetinou této částky. Ale celková cena šampionátu nevybočila z rozpočtů jiných. Oslo bylo určitě dražší, Val di Fiemme taky. Vždy záleží, co se staví, a jak jsou ta zařízení využitelná do budoucna. Když budu mluvit za organizační výbor, při znalosti výsledku bych určitě omezila doprovodný program, který byl udělán relativně velkoryse, ať už co se týče zahájení nebo medailových ceremoniálů. Byl moc hezký, ale šampionát mohl být v doprovodném programu skromnější.
Kdy jste začala tušit, že šampionát skončím neúspěchem?
Pořád bych tu akci nehodnotila jako neúspěšnou. Sportovně byla určitě úspěšná… Ale první signály o ekonomickém dopadu byly už před začátkem. Sledovali jsme prodej vstupenek, zvyšovaly se náklady na provoz v souvislosti s tou sněhovou kalamitou. Ale to jsme neznali všechny příjmy.
Pohled na Ještěd z běžeckého areálu ve Vesci.
Areály vybudované či rekonstruované pro šampionát v současnosti nemají pro vrcholový sport využití. Ve Vesci se konal Světový pohár naposledy před šesti lety, na můstcích na Ještědu se v zimě nezávodilo ještě o rok déle…
Určitě víte, že areály vybíral někdo úplně jiný než já. Vesec funguje jako společensko-sportovní areál, je využíván pro veřejnost, na druhou stranu jeho využitelnost pro velké lyžařské akce je minimální. U Ještědu je to komplikovanější. Můstky jsou využívané v létě na trénink a v zimě se neupravují, protože příprava můstků stojí víc než milion korun. A pro těch našich pár skokanů to bohužel není nikdo schopný zaplatit. Ale až na pár výjimek jako Holmenkollen a Innsbruck jsou skokanské můstky všude ztrátové. Nikdo z nás si nepůjde skočit jen pro zábavu, a tak je skoro všude na světě skok na lyžích dotovaný.
Areály pro šampionát se vybíraly dávno před vaším příchodem, s ohledem na jejich nevyužití to ale nevypadá na ideální volbu.
Při pořádání šampionátu je většinou snaha vybudovat infrastrukturu pro turismus i vrcholový sport. Vím, jak přemýšlejí třeba ve Val di Fiemme, že díky tomu vybudují něco, co bude té oblasti sloužit po spoustu dalších let. A to si nejsem jistá, jestli Liberec splnil…
