Den, kdy na Hillsborough umírali lidé. A anglický fotbal s nimi

Slyšeli přece rozkaz velícího důstojníka, superintendanta Davida Duckenfielda. Vytvořit neprostupný kordon. Zastavit každého bastarda, který by chtěl vniknout na hrací plochu. I proto si někteří z policajtů narazili helmu ještě víc do čela...

„Otevřete ty pitomé brány," nepřestával řvát zimbabwský brankář v liverpoolském dresu Grobbelaar v předtuše masakru, k němuž může dojít.

Kordon se nepohnul.

Žádný z pořadatelů ani policistů na jeho křik nereagoval.

Přitom stačilo, aby otočili hlavou.

Aby se podívali do tváře smrti, která si pět minut před začátkem semifinálového zápasu Anglického poháru mezi Nottinghamem Forest a Liverpoolem tam za ocelovým plotem už vybírala první oběti.

První z šestadevadesáti, jejichž životy vyhasly v den, kdy umíral anglický fotbal.

15. dubna 1989 na stadionu Hillsborough v Sheffiledu.

Rozhodčí Ray Lewis nestačil utkání ještě ani zahájit, když televizní kamery zabíraly fanoušky snažící se vydrásat přes ocelový plot. Pár jedinců pokoušejících se uniknout jisté smrti. Policisté a pořadatelé nasměrovali na tribunu Leppings Lane tisíce liverpoolských fanoušků, neboť nezvládli nápor, který se před stadionem vytvořil.

Příjezdové cesty k Hillsborough byly rozkopané a tudíž ucpané, takže tisícovky příznivců Reds dorazily na poslední chvílí. Policisté na koních vytvořili neprostupnou hradbu, kolem níž se valil dav k tribuně.

Staré, chátrající, oddělené od hřiště vysokým ocelovým plotem a sešněrované mřížemi mezi jednotlivými sektory, protože tak se v té době bránila fotbalová Anglie nezvladatelným rowdies mířícím do ochozů, aby si vybili svou frustraci, zlobu a hněv z životních podmínek, do nichž se propadli na počátku vlády Železné lady Margaret Thatcherové. Anebo aby se na tribunách prostě jen pobili a pomlátili. Aby s řetězy, noži, kameny, baseballovými pálkami proměnili fotbalové stadiony ve válečnou zónu.

Na opačné straně stadionu bylo v provozu šedesát turniketů, tady ovšem jen třiadvacet. A k tribuně za bránou vedla cesta jen přes sedm z nich.

Nezvladatelný nápor.

Už v tu chvíli lapala spousta fanoušků po dechu a křičela hrůzou, že se ve valící lidské mase udusí.

Dav ale s nimi smýkal a nesl je dál.

Až na tribunu napěchovanou k prasknutí. Jen explodovat. Jen jako lavina valit masu lidí dolů k ocelovému plotu a drtit všechno, co jí přijde do cesty.

Dospělé i děti. Chlapy i jejich ženy.

Teenagery.

Desetiletého Jona-Paula, bratrance Stevena Gerrarda, co později dělal v Liverpoolu kapitána.

Přesto se na tribunu tlačily stovky a tisíce dalších dychtivých fanoušků, které tam policie nasměrovala.

Během pěti minut jich přibyly dva tisíce. Alespoň takové číslo uváděla zpráva komise vedené Lordem Peterem Taylorem, která tragédii na Hillsborough vyšetřovala.

Kdo ale ví a s určitostí potvrdí, kolik jich ve skutečnosti bylo?!

Brankář Grobbelaar tušil, k jakým jatkám může dojít, ale nikdo jeho křik neslyšel. Nebo spíš slyšet nechtěl.

Fanoušci stojící ve spodních řadách ochozů dole u plotu to vytušili a pocítili také. Lavina lidských těl je tiskla a nemilosrdně drtila.

Křičeli hrůzou.

Lapali po dechu a žadonili o pomoc.

Pár šťastných a silných v rudých dresech se drásalo nahoru na plot. Šplhali po ocelových tyčích a prutech, aby unikli jisté smrti. Aby si zachránili život.

„Bastardi z Liverpoolu," hromově skandovali na druhé straně stadionu příznivci Nottinghamu, zatímco policisté tloukli do nebožáků obušky a sráželi je z plotu zpátky, protože nemínili dopustit, aby pronikli na hřiště, kde aktéři semifinále FA Cupu odehráli první z minut zápasu.

První ze šesti minut, protože tak dlouho se hrálo, než rozhodčí Lewis utkání přerušil.

Dvě minuty poté, co se jednomu z liverpoolských fanoušků přece jen podařilo přelézt plot, prorazit si cestu kordonem policistů a pořadatelů a přímo na hřišti zoufale prosit sudího, hráče a vůbec všechny, kteří mají jakoukoli kompetenci, aby zápas přerušili.

„Jsou tam mrtví. A bude jich ještě víc."

15. dubna v 16.06 ostrovního času se na Hillsborough zastavil čas.

Na tribuně za Grobbelaarovou bránou umírali lidé vestoje. Umačkaní, ušlapaní, udušení. Padající bezvládně k zemi, aby uvolnili místo těm, na které smrt teprve čekala a kteří po nich šlapali.

Teprve v tu chvíli se začínali pořadatelé a policisté shánět po kleštích a rozbruskách, jimiž by rozřezali brány a plot a uvolnili cestu lavině lidských těl.

Živých i mrtvých.

Jenže na stadionu se nic podobného nenašlo ani nevyskytovalo.

Ani sanitní vozy na hřiště nemohly. Nebo vlastně nesměly.

Velící důstojník povolil pouze třem, aby vjely na hrací plochu. Ovšem až po dvaceti minutách. Přitom před stadionem jich stálo a čekalo dalších třiačtyřicet.

Přitom 15. dubna v 16.06 ostrovního času umírali lidé a anglický fotbal s nimi.

Jatka na Hillsborough si vyžádala 96 mrtvých a 766 zraněných.

Poslední obětí apokalypsy byl Anthony Bland.

Čtyři roky ležel v kómatu v nemocnici, než se jeho rodiče domohli, aby bylo lékařům umožněno odpojit syna od přístrojů...

I oni se domáhali pravdy.

Jiné pravdy, než s jakou přišel čtyři dny po tragédii bulvární The Sun, který pod titulkem „Pravda" přinesl článek, v němž za viníky označil opilé fanoušky Liverpoolu. Šel až tak daleko, že barvitě líčil, jak se liverpoolští rowdies chovali jako zvěř, tloukli policisty poskytující první pomoc zraněným, okrádali mrtvé, ničeho se neštítili.

To oni podle žurnalistů způsobili jatka na Hillsborough.

Liverpoolští bastardi.

Až ex post se Sun bránil, že všechny informace údajně dostával od policistů dělajících si alibi a smývajících z rukou vinu, kterou na katastrofě nesli.

Až po třiadvaceti letech se na titulní straně listu The Sun objevil palcový titulek „Skutečná pravda".

Se Sunem nepohnulo po celá dlouhá léta ani to, že se na světle světa objevily informace, které potvrdily, že výpovědi policistů pro Taylorovu vyšetřovací komisi byly zmanipulovány a účelově pozměněny, aby na policii neulpěl stín viny.

Že zmiňovaná komise už na samém počátku vinila velící důstojníky z nerozhodného jednání.

Že policie v hrabství Jižní Yorkshire posléze přiznala, že se dopustila nedbalosti a selhání.

Vždyť přece soudní tribunál v březnu 1991 potvrdil, že šlo o nezaviněná úmrtí způsobená opilými fanoušky snažícími se dostat na tribunu bez vstupenek.

Až na podzim roku 2012 vyšla skutečná pravda najevo.

Až po sedmadvaceti letech, v dubnu roku 2016 vynesla devítičlenná porota verdikt, podle něhož nesla hlavní vinu na tragédii na Hillsborough yorkshirská policie s velitelem, superintendantem Davidem Duckenfieldem v čele. Klub Sheffield Wednesday, na jehož stadionu se semifinále uskutečnilo, a záchranářské složky rovněž.

Liverpoolem ten den zněla klubová hymna You´ll Never Walk Alone.

Fotbalová Anglie ji zpívala s ním.

Nikdy nebudeš kráčet sám.

15. dubna 1989 umírali na Hillsborough lidé a anglický fotbal s nimi.

Teď zase žil, protože skutečná pravda vyšla najevo.

I proto se ten den připomíná a připomínat bude navěky věků.

Dvěma plamínky, které přibyly do znaku FC Liverpool i minutou ticha, při níž se den výročí apokalypsy na Hillsborough život zastaví.

A nejen v městě na řece Mersey.