Článek
Paříž (od našeho zpravodaje) - Už na medailovém ceremoniálu rozdával úsměvy na všechny strany. Dlouho zdravil početnou skupinku českých fanoušků před Invalidovnou, kde se soutěže v lukostřelbě odehrávají. Se Šárkou Pultar Musilovou pak společně absolvovali kolečko u novinářů.
V neděli jste vypadl ve čtvrtfinále s Američanem Tabanským. Teď vám na krku visí stříbro z mixu. Spravil jste si chuť?
DD: Mám radost, že jsem to zvládnul a neděli hodil za hlavu. Ponaučil jsem se a jsem rád, že jsem to Šárce nezkazil. Takhle bych to popsal a jsem rád, že Šárka pokračovala v tom, co tady předvádí.
Šárko, vy kroutíte hlavou.
ŠPM: Protože se strašně snižuje. Je to neskutečnej parťák. Když spolu střílíme v mixu, nesmírně si to užívám. David je takový štístko.
DD: Tak to si na příští paralympiádu musíš najít někoho, kdo ti přinese větší štěstí, abys nebyla zase stříbrná.
Davide, z tribuny se zdálo, že po úspěšném semifinále s Italy pláčete. Měl jste v té chvíli pocit, že z vás ten neúspěch o den dřív definitivně spadl?
DD: Já nebrečel, protože já už v sobě žádnou slzu nemám. Měl jsem jenom vlhkou sítnici. Čerpali jsme energii od fanoušků a zvládli jsme to. Možná bych uronil slzu, kdybychom byli bez medaile, ale jsme stříbrní. Hlavně jsem rád, že se můžu vrátit do Čakovic. Bylo mi vyhrožováno, že bez medaile se nemám vracet (úsměv).
Šárka Pultar Musilová a David Drahonínský se povzbuzují po úspěšné střelbě.
Šárko, vy jste včera určitě zaznamenala, v jaké stavu David byl. Snažila jste se mu nějak pomoci?
ŠPM: Já jsem mu včera řekla jednu věc: že je pořád hvězda. Minimálně pro nás lukostřelce, protože to on nás k ní dostal a vedl. Naopak jsem ho povzbudila, že si spolu ten mix půjdeme užít pro něj. A jsem vděčná, že se to povedlo. Jenom nevím, jak budu doma vysvětlovat, že mám další stříbro. Čtvrté z paralympiád. Ale nemůžu být nenažraná.
DD: Já ti to pomůžu ukecat.
Davide, vy spolupracujete s mentální koučkou Kateřinou Vejvodovou. Byli jste spolu včera v kontaktu?
DD: Jen jsme si psali. Já vím, co jsem pokazil. Zašel jsem si do jídelny a dal si něco lehkýho, pak jsem šel na pokoj a tam si četl mraky zpráv od lidí, kteří mi psali, že se nemám za co omlouvat. Že jsem nikoho nezklamal. To mi pomohlo. Pak mi psali i další sportovci.
Kteří?
DD: Třeba kanoista Vít Přindiš nebo střelec Jirka Lipták. Ten mi psal, že se nemám za co omlouvat, když jsem prohrál s někým, kdo pak získal zlato. Za to mu moc děkuju. Nejvíc mi ale pomohl můj kamarád Honza, který mě tady už čtrnáct dní obskakuje.
Co vám řekl?
DD: Že nejsem kapela, abych pořád vyhrával.
A ráno už jste se probudil do nového dne a byl jste v pohodě?
DD: Musím říct, že jsem se blbě vyspal. Ale pomohli mi fyzioterapeuti. Měl jsem dokonce dva najednou. To jsem netušil, že musím prohrát, abych dostal takovou péči. Ale pomohlo mi, když mi mordovali lopatku a žebra pistolí. Ne devítkou, ale masážní. Takže ráno mě nic nebolelo. Stříleli jsme se Šárkou dobře, ale Číňani prostě byli lepší.
Šárko, vás pro změnu trápila naslouchadla. Už jste si zvykla?
ŠPM: Už jo a musím říct, že fanoušci byli úžasní. Přeju si, aby tohle zažil každý sportovec. Je jedno, jestli hendikepovaný nebo zdravý. Tohle si zaslouží každý.
Vy letíte domů už ve středu. Stihnete zítra ještě někomu fandit?
ŠPM: Spíš budu muset vymyslet, jak narvu do kufru dvě obří krabice s medailemi a vejít se do 23 kil. To bude oříšek.
DD: Tři. Ještě moji tam dáš.
ŠPM: Tu si strčíš do svého kufru.
Davide, jaký je pocit odjíždět z každé paralympiády s medailí?
DD: Do včerejšího rána to mohlo být z každého mého vystoupení. Ale pocit je to moc hezký. Vím, co za tím stojí práce a lidí, které jsem potkal. Doufám, že se z toho snu neprobudím. Všem kvadruplegikům vzkazuju, ať se mi ozvou, a rád jim zařídím, aby mohli střílet z luku. V tom vidím další směřování mé kariéry. Rozšířit lukostřelbu mezi kvadruplegiky ještě víc.
