Článek
Funkci předsedy ČPV plníte už přes rok. Co se za tu dobu změnilo?
Strašně moc. Nastal úplný restart. Kompletně jsme změnili organizační strukturu, schválili jsme nové stanovy. Našimi členy už nejsou jen vadové svazy, ale i sportovní a parasportovní svazy. Jejich počet tak vzrostl ze šesti na osmadvacet. Mnohem víc se z nás stává sportovní organizace. Taky jsme změnili sídlo. Na Strahově jsme měli malý a nevyhovující bariérový prostor. Například tam chyběly vozíčkářské toalety, což pro mě osobně bylo hodně těžké. Díky partnerům jsme se ale přesunuli na Karlín, máme nový moderní prostor. Zvedá to naši prestiž.
Výbor si poprvé nastavil dlouhodobou strategii. Kam se snažíte směřovat?
Konečně máme vizi na deset let a jsme na to hrdí. Stanovili jsme si tři základní ambice. Silná servisní organizace, sportovní úspěchy a popularita parasportu. Teď je potřebujeme naplnit. Chceme být vidět a dávat o sobě vědět. Neradi bychom byli cíl charity. Jsme sportovci, ne hendikepovaní. Desítky tech nejlepších jsou dokonce i profesionálové. Naše heslo zní „sport je jenom jeden". Funguje úzké propojení s Českým olympijským výborem a jeho předsedou Jiřím Kejvalem. Máme spoustu společných partnerů.
Překvapilo vás, kolik změn bylo potřeba udělat?
Na vozíčku jsem 22 let, celou dobu sportuju. A celou dobu jsem vnímal, že výbor nefunguje stejně dobře jako na západě. Neviděl jsem úplně dovnitř, ale po zvolení se moje obavy potvrdily. Očekával jsem, že bude potřeba hodně změn. Několik jsme jich udělali, další hromada nás ještě čeká. Musíme dokončit restrukturalizaci sportu.
Co obnáší?
Když parasport před padesáti, šedesáti lety vznikl na profesionální úrovni, členil se jen po vadách. Dnešní trend už je ale členění po sportech. Tahle změna je zásadní pro integraci členů do sportovní komunity. Je velký rozdíl být členem vozíčkářů a dělat lukostřelbu, nebo být členem lukostřeleckého svazu, který má celosvětové zastřešení. Jsme tak ve dvou třetinách tohohle přerodu.
Jak velká je komplikace, že si někteří parasportovci, kteří chtějí reprezentovat Česko v zahraničí, musejí náklady uhrazovat sami?
Sportovci to sice rádi říkají, ale úplně často se to neděje. Podle mě není nikdo, kdo by si všechno musel platit sám. Za standardní situace, kdy je zajištěna podpora státu v podobě Národní sportovní agentury (NSA) a podpora členského svazu, nemělo by k tomu docházet. V minulém roce se ale výplata od Národní sportovní agentury dost zasekla.
To znamená konkrétně co?
Když se výzva o finanční podporu vypíše v lednu nebo v únoru, sportovci by peníze měli vidět třeba v dubnu. Jenže loni je dostali v listopadu, v prosinci. Docházelo k tomu, že si museli účast na akcích platit sami, ale částku dostali vyplacenou zpětně. To není ideální.
Co si slibujete od nového předsedy NSA Ondřeje Šebka?
Extrémní zrychlení, zjednodušení a navýšení finanční podpory, a také přátelštější přístup. Potřebujeme NSA jako rovnocenného partnera. Cítím od nového vedení ochotu. S panem předsedou jsem v kontaktu. Je otevřený debatám a uvědomuje si, že parasport je velmi specifické odvětví. Chce nám naslouchat. První pocity z něj mám dobré.
Vnímáte velkou výhodu, že prostředí parasportu znáte dlouhé roky na vlastní kůži?
Určitě. Jsem součást komunity. Vím, čím si parasportovci prošli.
Jak se vám nástupem do funkce změnil život?
Extrémně. Pocházím z Českých Budějovic a jsem zvyklý tam žít. Jsem tam aktivní i v podnikání, ale všechno muselo jít stranou. Polovinu času trávím v Praze, což je zásah i do osobního života. Rodina se tomu musela podřídit, ale naštěstí je velmi tolerantní.
Zbývá vám ještě čas na sportování?
Musel jsem ho hodně omezit. Ukončil jsem všechna svá reprezentační působení. Sportem už se chci jen udržovat v kondici. Jak fyzické, tak mentální.
