Článek
Paříž (od našeho zpravodaje) – „Takhle blízko u Eiffelovky jsem ještě nebyla,“ přiznala Borská na začátku rozhovoru pro Sport.cz.
O Paříži jste s maminkou snily, tak jak jste si to užily?
Byl to spíš její sen, ale radost měla hlavně z toho, že jsem já spokojená. Měla jsem tu i tátu, ségru a bráchu a sledovat je v hledišti, byl úžasný pocit. Nebudu kecat, párkrát mě i rozbrečeli. I když mi to neříkali, bylo vidět, že mají slzy v očích. Jsem ráda, že se sem mohli všichni dostat.
Čím vás rozplakali?
Asi tím, jakou měli radost, že jsem se dostala na paralympiádu. Jak kolem mě někdo z blízkých brečí, brečím taky. Hlavně mamka se ségrou byly ze všeho dojaté.
Stihli jste trochu procestovat Paříž?
Bohužel moc ne, protože jsme byli na bazénu denně. Ale stavili se za mnou v paralympijské vesnici, kterou jsme si prošli. Dali jsme si kafe, nakoupili nějaké dárky. A vídali jsme se na bazénu. Jednou mi přinesli ke kávě makronky.
Jste vůbec nejmladší členkou české výpravy. Nese to s sebou nějaké výsady či povinnosti?
Berou mě stejně jako kohokoli jiného, ale musím být víc pod kontrolou. Přece jen mi ještě nebylo osmnáct a rodina tu se mnou také nebyla celou dobu. Teď už jsou doma. Takže jsem potřebovala nějaký dozor.
Máte za sebou první paralympiádu. Jste s ní spokojená?
Jsem, ať už umístěním, tak i tím, že jsem si na stovce znak vylepšila osobák. Nebyla jsem ani na jedné z disciplín poslední a štafeta mě hrozně bavila, i když jsme nakonec byli diskvalifikováni.
Oslnil váš kolega z reprezentace David Kratochvíl. Co jste na jeho výkony říkala?
Je neuvěřitelné, jak je ve svém věku schopný takhle zářit. Jsem ráda, že jsem jeho kamarádka.
Oba vás čeká hned po návratu nástup do školy.
Děsí mě, že už mi chodí informace o testech. Ale už během prázdnin jsem vstávala na tréninky jako do školy, takže v tomhle ohledu žádná změna.
A plavání se školou se stíhat dá?
Mám benevolentní školu, kde mi vycházejí vstříc, za což jsem vděčná. A taky mám celkem spolehlivé spolužáky, kteří mi posílají zápisky, co se dělalo. Už mi vlastně nějaké poslali, ale ještě jsem je nechtěla otevírat. Ale skloubit se to dá.
Davidovi i vám je šestnáct let. Jaká je vůbec budoucnost českého paraplavání?
Podle mě je to jeden z mála parasportů u nás, který má dobře vymyšlenou juniorskou sekci. Dobrých mladých máme víc, akorát většina z nich jsou kluci. Je trošku škoda, že holek je tam poskrovnu. Ale celkově je fajn, že talentů je dost.
Vy jste se narodila předčasně a s rozštěpem páteře. Můžete popsat, jaká máte omezení?
Myslím, že jsem jediný člověk na světě, který s tímto typem rozštěpu páteře je schopen chodit. Zároveň mám parézu levé nohy, kde mi chybí kyčel. Koleno a kotník mi nefungují vůbec a prsty jen omezeně. A na levé noze mi téměř chybí svalstvo od pasu až dolů.
Už v mládí jste si prošla řadou operací. Pamatujete si, jak jste se s nimi jako malá vyrovnávala?
Musím to rychle spočítat… bylo jich celkem devět. Většinu z nich jsem měla jako hodně malá a moc si na ně nepamatuji. Ty v pozdějším věku už byly v Praze na Bulovce. Tam mají úžasný ortopedický tým. Když za nimi přijdu, hned mi s úsměvem říkají, že mě tady dlouho neměli, a ptají se, jak se mám.
Co pro vás obecně sport znamená?
Volnost, kamarády. Aktuálně i zdroj další bolesti, ale to k tomu patří.
